Článek
Kontext
Mezi 17. a 25. únorem 1948 proběhl v tehdejším Československu komunistický státní převrat. Začal přechod od do té doby alespoň navenek manifestované demokracie a nový komunistický vládnoucí režim začal okamžitě upevňovat svou moc. A to, co mnozí lidé vnímali jako nadšené budování spravedlivější společnosti, stalo se pro jiné svobodu a život ohrožujícím zlomem. Jedno ale muselo být jasné každému. Kurz země se nezvratně stočil k sovětskému mocenskému bloku.
Odchod – či lépe útěk - ze země se pro mnohé stal jediným východiskem před pronásledováním a vězněním komunistickou diktaturou. Ihned po 25. únoru se poslaneckého mandátu vzdali mnozí nekomunističtí poslanci a řada z nich rychle odešla do emigrace. Stali se tak součástí první vlny poúnorové emigrace, při níž opustilo zemi na 25 tisíc lidí – především pak rodiny politických a vojenských prominentů, západních letců, podnikatelů a další demokraticky smýšlejících občanů. Nedělo se tak bez rizika.
Nový komunistický režim hranice uzavřel a jejich překročení klasifikoval jako trestný čin. Opuštění republiky bylo od přijetí zákona č. 231/1948 Sb.na ochranu republiky trestným činem politické povahy a každý, kdo se o něj byť jen pokusil, podle bezpečnostního a justičního aparátu nejen že přestupoval zákon, ale dával se odchodem do zahraničí i do služeb nepřítele.
Přestože Železná opona se na české západní hranici začala vytvářet prakticky již od roku 1948, skutečně neprostupnou se stala až v letech 1952 a 1953. A tak se po komunistickém puči stále ještě našla místa, kudy se, zejména v brzké poúnorové době, projít ještě dalo. Ať už na vlastní pěst, či jako součást nelegálních sítí pašeráků, jež mnohdy tvořili místní lidé, kteří oblast dobře znali a postupně si vybudovali tajné stezky v nepřístupných a bažinatých místech, které nebylo možné dobře střežit.
A právě mohutně vzepjatého zájmu vlastních spoluobčanů o opuštění země se komunistická tajná policie rozhodla využít. A blízko západních hranic s Německem vytvořila dokonalou past, do níž síť provokatérů lákala nic netušící oběti. Zrodila se Akce Kámen.
Akce Kámen: Falešné hranice a falešná naděje
Poznamenejme hned na úvod – provokační akce kolem falešných hranic jsou v rozporu nejen s dnešními právními předpisy, ale nelegální byly i z hlediska zákonů tehdejších. Na zákonnost se však komunisté a jejich tajná policie nikdy příliš neohlížela.
Tak tedy máme vypjatou dobu, v níž na straně jedné zoufalí lidé, kteří se snažili uniknout komunistickému teroru, žijí ve všudypřítomné atmosféře strachu, na straně druhé stojí všehoschopná StB, provokatéři, falešní převaděči a udavači. Kulisy tragického případu jsou přichystány.
Nejednalo se přitom o statické umístění této provokační akce na jedno jediné místo. Václava Jandečková ve své knize Falešné hranice určila přitom sedm lokalit, kde byla postavena falešná hranice: Aš, Háj/Stará Voda u Lázní Kynžvart (zde je známo nejvíce obětí, celkem devatenáct), Kamenec/Tři Sekery u Mariánských Lázní, rybník Kajetán u obce Tři Sekery, Pavlova Huť/Jalový Dvůr u Tachova, Svatý Kříž/Cheb a Myslív/Všeruby u Domažlic.
Dosud se podařilo zmapovat celkem patnáct případů zadržení na falešných hranicích, a to s celkem čtyřicítkou obětí. Nicméně počet provedených akcí Kámen jde pravděpodobně do stovek, ale dosud se podařilo doložit a zdokumentovat příběhy jen několika desítek obětí. Dosud nebyly objeveny informace StB obecnější povahy nebo souhrnné vyhodnocení.
Scénář byl vždy stejně prostý. Spočívala ve vytvoření fiktivních úřadoven americké vojenské kontrarozvědky CIC za zdánlivou státní hranicí Československa, k níž za pomoci sítí provokatérů, kteří své oběti přesvědčili o tom, že je dokážou dostat přes hranice (obvykle výměnou za vysoké finanční částky) přiváděla po únoru 1948 Státní bezpečnost zájemce o tajné opuštění republiky.
Úřadovna byla realisticky zařízena tak, aby ve zde zpravodajsky vyslýchaných uprchlících vzbuzovala reálnou iluzi kanceláře americké vojenské kontrarozvědky. Cílem fiktivního výslechu bylo vylákat z emigranta výpovědi o jeho činnosti proti režimu, o jeho spolupracovnících žijících dosud na území Československa a přimět jej případně k tomu, aby dobrovolně odevzdal i (měl-li nějaké) vlastněné zbraně. Po skončení fiktivního výslechu byli uprchlíci odváděni do sběrného tábora. Během této cesty došlo k jejich „zabloudění“ na území Československa a jejich zatčení. Nebo během cesty do tábora byli na „německém území“ přepadení hlídkou SNB, zatčeni a „uneseni“ zpět do Československa.
Informace lstí získané od uprchlíka ve fiktivní úřadovně americké vojenské kontrarozvědky byly následně použity při procesu směřujícím k jeho odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody. StB dále využila i informace, které emigrant uvedl o svých spolupracovnících žijících dosud na území Československa, k dalším perzekucím.
Sami zatčení v drtivé většině případů ani po svém uvěznění, a dokonce až do své smrti provokaci neprohlédli a věřili, že skutečně krátce pobývali na západní straně hranice a ocitli se zpět jen kvůli vlastní smůle nebo nepochopitelnému jednání amerických vojenských orgánů (Tomek).
Proč byla akce Kámen tak úspěšná?
Na tuto otázku odpovídá Prokop Tomek ve svém článku/recenzi knihy o akci pojednávajícím (odkaz ve zdrojích):„Právě neuvěřitelná úspěšnost této troufalé provokace nicméně zůstává nadále tajemstvím. Jak dokázali příslušníci československého bezpečnostního aparátu bez odborné pomoci vytvořit tak věrohodnou iluzi? Asi proto je provokační forma akce „Kámen“ tak fascinující. V pozdějších desetiletích se Státní bezpečnosti obvykle již nedařilo vytvářet tak přesvědčivé fikce. Jedno vysvětlení může spočívat v jejím zakladatelském kádru na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Skládal se zčásti z originálních osobností, které se nebály dělat odvážná rozhodnutí, z lidí, kteří byli jazykově vybaveni, kteří prožili mimořádné situace v zahraničním nebo domácím odboji, v koncentračních táborech či pocházeli z relativně kultivovaného prostředí.“
Příběhy z Akce Kámen nejsou jen kapitolou z minulosti, ale i varováním pro budoucnost. Státní aparát, který zneužívá moc, často skrývá své skutečné záměry za masku falešné bezpečnosti. A pokud jsme si z této historie něco vzali, mělo by to být právě tohle: nikdy nepodceňujme, jak snadno se pravda dá přetvořit v institucionalizovanou lež.
---
