Článek
Miloš Zeman zmínil při nedávném setkání s příznivci v Brně zmínil možné opakování rumunského scénáře, kdy tamní Ústavní soud anuloval prezidentské volby poté, co bylo první kolo podle verdiktu ovlivněno Ruskem. Doslova řekl, že si „nepřeje, aby Baxův Ústavní soud (předseda Ústavního soudu Josef Baxa - pozn. ) zneplatnil na základě podnětu šéfa BIS Michala Koudelky výsledky českých parlamentních voleb.“
Samozřejmě to neříkal jen tak. Narážel tím na interní průzkum STEM provedený pro ministerstvo vnitra, z nějž vyplynulo, že se 54 procent lidí obává, že volby budou zmanipulovány současnou vládou, která se nebude chtít vzdát moci, a jejími podporovateli. Čili jako obvykle – starým osvědčeným způsobem populistů – opakoval to, co mezi lidmi rezonuje. Ani Václav Klaus nezůstal pozadu, ale to nemá valný smysl rozebírat.
Kořeny obav
O tom, co k podobným obavám z omezování svobod ať už volebních, či jiných může vést, jsem psal jinde. Proto jen stručně: V digitálním věku je každý zároveň příjemcem i šiřitelem informací. Svoboda projevu se tak stala nejen právem, ale i nástrojem a zbraní. Ve chvíli, kdy každý názor může být zveřejněn, zesílen a zpochybněn, vzniká informační chaos. Lidé přestávají věřit oficiálním zdrojům, ale zároveň nejsou schopni rozlišovat mezi informací a manipulací. V důsledku toho paradoxně roste nejistota, nikoli důvěra.
Nepomáhají tomu ani politici - témata nedůvěry, manipulací voleb a cenzury se především na populistické scéně staly koloritem a klackem, jímž jsou ubíjeni názoroví oponenti.
Když do toho vstoupí dezinformační narativy, algoritmy posilující konfliktní obsah a politická rétorika, která místo uklidňování rozdmýchává obavy, výsledek je jasný: lidé žijí ve svobodné zemi, ale mají pocit, že se jim svoboda hroutí pod rukama.
Přesto pro všechny, kdo se jako Zeman „obávají,“ je nutné stále opakovat: Volební systém v Česku je stabilní, transparentní a dobře kontrolovaný, používá fyzické volební lístky, což snižuje riziko hackerských zásahů, sčítání probíhá za účasti zástupců více stran, zástupců veřejnosti a často i médií. A nadto se výsledky sčítají na místní úrovni a kontrolují se v několika úrovních (volební komise, okresní úřady, Český statistický úřad).
Řešení?
Ale to nestačí. Řešení – jak už jsem psal minule - nespočívá v popírání pocitů lidí ani v bagatelizaci jejich obav. Spíše je třeba pochopit, odkud tyto pocity asi pramení – a nabídnout smysluplnou odpověď. Ta může spočívat v posilování mediální gramotnosti, v otevřeném dialogu mezi institucemi a veřejností, v transparentní a věcné komunikaci politických rozhodnutí. A možná i ve schopnosti říct: Ano, máme obavy. Ale máme také nástroje, jak svobodu chránit – právě proto, že ji máme.
Protože svoboda není stav. Je to proces. A důvěra v něj je stejně důležitá jako samotné svobody, které chráníme. Skutečnou změnu nezačíná žádný zákon, vládní reforma ani revoluce na náměstí. Skutečná změna začíná tehdy, když člověk v sobě přepne polohu z oběti na tvůrce. Když si řekne: možná nemohu změnit celý svět, ale mohu ovlivnit svůj přístup. Svou práci. Svou rodinu. Svou obec. Mohu někomu pomoci, mohu něco navrhnout, mohu se ozvat.
Každý národ má své příběhy. A každý národ má i možnost psát nové.
