Svobodní a nedůvěřiví: Češi mezi cenzurou a ukradenými volbami

Ukradne nám volby vláda, nebo Rusové? A jak je možné cítit cenzuru v jedné z nejsvobodnějších zemí světa? Není náhodou odpovědí to, že žijeme v zemi, v níž důvěra ve stát, instituce i elity byla vždy spíše naivitou než rozumnou strategií přežití?

Je to zvláštní paradox. Podle žebříčku svobody médií je ČR mezi 10 nejsvobodnějšími (https://rsf.org/en/country-czechia), meziročně si v tomto indexu svobody dokonce polepšila o 7 míst. To samo o sobě by mělo být důkazem robustního mediálního prostředí, nezávislosti novinářů a absence systémové cenzury. Přesto podle nedávno provedeného průzkumu STEM (https://pagenotfound.cz/clanek/stat-resi-s-technologickymi-obry-jak-zabranit-ovlivneni-voleb) pro ministerstvo vnitra má více než polovina Čechů (56 procent) pocit, že se do jejich životů vrací cenzura a omezování osobních svobod.

Jak je možné, že v zemi, která je globálně oceňována za svobodu, převládá tak hluboká nedůvěra? Tento paradox není jen zdánlivým statistickým rozporem, ale především zrcadlem hlubších společenských a psychologických dynamik. A my se dnes některé z nich pokusíme odkrýt.

Žebříček Reportérů bez hranic hodnotí svobodu médií na základě objektivních kritérií: právní rámec, nezávislost médií, bezpečnost novinářů či ekonomické tlaky. Česká republika v těchto parametrech vyniká. Ať si říká kdo chce co chce, realita je taková, že novináři mohou bez obav ptát se, psát a investigovat, médiím nehrozí státní represe a pluralita názorů je patrná. Ale svoboda není jen otázkou zákonů a institucí – je to otázka vysoce emocionální. A právě zde se láme chleba.

Průzkum STEM odhaluje, že více než polovina Čechů vnímá návrat cenzury, přestože i sami „obhájci svobody projevu“ konstatují, že tu cenzuru nemáme a že bojují právě proto, aby tu nebyla. Deklarovaný pocit poloviny Čechů tak zjevně nepramení z osobní zkušenosti s omezováním svobody projevu, ale spíš z toho, jak vnímají širší společenský kontext.

Aby nedošlo k mýlce. Obvykle se tento tábor bojovníků za svobodu projevu i sám vymezuje vůči klasické definici cenzury coby „zásahům do svobody projevu, při němž jsou informace, názory nebo umělecká díla potlačovány, upravovány nebo zakazovány ze strany státní moci, institucí či jiných autorit,“ a vymezují se vůči „ostrakizaci“ a vylučování některých z názorů mimo hlavní demokratický diskurz s tím, že stejně tak jsou „odsouváni“ a „nálepkováni“ i nositelé těchto názorů.

Jedna z teorií je, že lidé se prostě obecně bojí toho, o čem se aktuálně mluví jako o hrozbě. Tedy že intuitivně posuzujeme pravděpodobnost možných událostí podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl. To je například důvod, proč se bojíme létat, ale jezdit autem nám nevadí – vybavíme si totiž mnohem snáze mnohokrát opakované obrazy leteckých katastrof. A to přesto, že nás statistiky ubezpečují, že cestování letadly je až 170krát bezpečnější než cestování autem. Ale zpět k manipulacím. Proč se tolik lidí děsí cenzury, přestože ji tu nemáme?

Žijeme v éře informačního přetížení, kdy sociální sítě a alternativní média často zesilují narativy o „zamlčování pravdy“ či „diktátu elit“. A nejsou v tom samy. Témata manipulací voleb a cenzury se poměrně běžně v mainstreamovém diskurzu stávají politickým tématem – například Andrej Babiš či Tomio Okamura však s tématem cenzury, tzv. „nové totality,“ či volebních machinacích ve spojení s korespondenční volbou často a otevřeně koketují. Nezapomenutelnou injektáží o budoucí manipulaci voleb opozice předvedla při projednávání korespondenční volby.

Nedůvěra nepochybně je inspirována zahraničím. Neuznaná porážka Donalda Trumpa v prezidentském klání roku 2020, vyloučení francouzské političky Marie LePen z prezidentské kandidatury, nebo například poměrně čerstvé zrušení prezidentských voleb v Rumunsku. To všechno jsou události, které mohou mít vliv.

A výsledek?

Podle aktuálních 54 procent lidí se obává, že volby budou zmanipulovány současnou vládou, která se nebude chtít vzdát moci, a jejími podporovateli. Nakolik v těchto představách hrají roli události typu manipulace voleb v Rumunsku či vytrvalé zpochybňování volebního procesu Donaldem Trumpem a jemu podobnými nechme stranou. Průzkum je zajímavý I v dalším aspektu. Totitž naopak 39 procent Čechů se obává, že volby budou zmanipulovány informačním vlivem Ruska.

Jak to jde dohromady? Díky svobodě médií se mohou tyto obavy volně šířit, ale zároveň posilují pocit, že svoboda je ohrožena. Sociální sítě či jiné platformy dávají každému hlas, ale zároveň vytvářejí prostor pro polarizaci a šíření strachu. Algoritmy těchto platforem zvýrazňují emotivní a kontroverzní obsah, protože právě ten generuje nejvíce interakcí.

Výsledek? Lidé jsou neustále vystaveni příběhům o „cenzuře“, „zamlčování“ nebo „perzekuci za názor“. I když se tyto příběhy často týkají ojedinělých případů nebo jsou vytrženy z kontextu, kumulativně vytvářejí dojem, že svoboda je v ohrožení.

Průzkum STEM také naznačuje, že lidé mají obavy z vlivu technologických obrů na svobodu projevu. Když velké platformy mažou příspěvky nebo účty kvůli porušení pravidel, někteří to vnímají jako cenzuru, i když jde o soukromé společnosti uplatňující svá pravidla. Tento rozpor mezi očekáváním neomezené svobody a realitou moderovaného digitálního prostoru jen prohlubuje nedůvěru.

Mluvíme-li o nedůvěře, měli bychom si nejdříve říct, co to je důvěra. Ta se často definuje jako sázka na nejisté chování a jednání druhých. Vezmeme v úvahu budoucí možnosti a následně si utvoříme specifická očekávání o jednání druhé strany. Je to jakýsi vztah, kdy se spoléháme na druhé bez možnosti bezpečně vědět, jak dopadne budoucí výsledek.

A právě v tomto vztahovém rozměru se ukrývá klíč k pochopení paradoxu české nedůvěry ve svobodu v zemi, která je objektivně považována za jednu z nejsvobodnějších.

Česká historická zkušenost je totiž taková, že důvěra byla opakovaně zrazena. Od habsburské monarchie přes Mnichov 1938, komunistický převrat v roce 1948, pražského jara roku 1968 až po normalizaci, se důvěra ve stát, instituce i elity stala spíše naivitou než rozumnou strategií přežití. Mnoho lidí se naučilo nedůvěřovat nikoli z povahy, ale z opatrnosti. Nedůvěra se tak stala racionální reakcí na opakované selhání moci, která měla jednat ve prospěch občanů.

A právě tento historický imprint vede k paradoxu: i když žijeme v demokratické společnosti s širokou mírou svobody, důvěra v její stabilitu a skutečný smysl chybí. Mnoho Čechů svobodu vnímá jako cosi křehkého, podmíněného a snadno zneužitelného. Místo aby se na svobodu dívali jako na pevný rámec pro zodpovědné spolubytí, chápou ji spíše jako dočasné příměří – něco, co může být kdykoli zrušeno, zneužito nebo ztraceno.

Tento vztahový paradox české nedůvěry ve svobodu je hluboce zakořeněn právě v dějinné zkušenosti s tím, že důvěra se často nevyplácela. A důsledkem je obranný postoj, který se projevuje v nedůvěře k politice, institucím, elitám i ke svobodě samotné.

Důvěra se netvoří ve vzduchoprázdnu – je výsledkem dlouhodobé zkušenosti. Česká společnost má hluboce zakořeněné dějinné zkušenosti s tím, že svoboda může být iluze. Dvakrát během 20. století se z demokratických nadějí stala totalitní realita – nejprve přišla nacistická okupace, poté čtyřicetileté panování komunistické totality. V obou případech byl zlom vcelku náhlý, ale předcházelo mu nenápadné oslabování důvěry, rostoucí obavy a postupné změny ve veřejném diskurzu.

Tato historická paměť se přenáší z generace na generaci. Přesvědčení, že svoboda je vždy jen křehkou fasádou, kterou může kdykoli někdo strhnout, zůstává zakořeněno hluboko pod povrchem. I proto je tolik lidí citlivých na jakékoli náznaky cenzury – ne proto, že by ji zažívali, ale protože vnímají každou zmínku o regulaci, každé „varování“ ze sociální sítě, jako varovný signál opakující se historie.

Navíc je třeba si přiznat, že česká kultura obecně nepatří k těm s vysokou mírou důvěry. Studie ukazují, že Češi mají obecně nízkou důvěru jak ve státní instituce, tak v politiky, média a často i v druhé lidi. Nedůvěra se stala běžnou strategií přežití – „nevěř nikomu“ bylo po dekády racionálním postojem. A tak se apriorní když ne přímo nedůvěra, tak alespoň jakási odtažitot od systému stává sedimentem historicky akumulované kolektivní zkušenosti společnosti. Ta – jak z novodobé, tak i starší – ukazuje křehkost a určitou tekutost silných přesvědčení, na nichž by si společnost alespoň verbálně přála stát, ideálně ve formě pilířů hodnot. A to přestože si je zároveň vědoma oné křehkosti konstrukcí mentálních I společenských.

K tomu se přidává i určitý odpor ke „systému“. V postkomunistických společnostech je často zakořeněno přesvědčení, že systém apriori slouží někomu jinému – bohatým a mocným elitám, zahraničí – a že běžný člověk je v něm vždy spíše obětí než jeho tvůrcem. Jakýkoli pokus o regulaci (byť v zájmu svobody, jako např. boj proti dezinformacím) pak lidé interpretují jako další důkaz, že se jim někdo snaží něco vnutit.

Česká společnost má velmi silnou historickou zkušenost s tím, že byla „zrazena“, „okupována“, „prodána“ – Mnichov 1938, srpen 1968, komunistická éra. To formovalo mentalitu, že „nás se nikdo neptá“ nebo „vždycky to za nás rozhodnou jiní.“

V postkomunistických zemích bývá stát vnímán jako „něco cizího“ – prostor útlaku, ne spolupráce. Důvěra je nahrazena cynismem, politika je špinavá hra. Tohle vede k pasivitě: když systém není náš, nemá smysl se zapojovat.

Podstatné přitom je, že důvěra vskutku patří mezi nezbytné podmínky úspěšného rozvoje jak demokratického systému tak i systému tržního hospodářství a že nedostatek důvěry ve společnosti nelze dlouhodobě obcházet. A důvěra se nemůže rozrůstat ve společnosti, v nížnejsou jasně dána a zároveň dodržována etická pravidla.

Další vrstvu tvoří samotný přístup ke svobodě slova. V digitálním věku je každý zároveň příjemcem i šiřitelem informací. Svoboda projevu se tak stala nejen právem, ale i nástrojem a zbraní. Ve chvíli, kdy každý názor může být zveřejněn, zesílen a zpochybněn, vzniká informační chaos. Lidé přestávají věřit oficiálním zdrojům, ale zároveň nejsou schopni rozlišovat mezi informací a manipulací. V důsledku toho paradoxně roste nejistota, nikoli důvěra.

Když do toho vstoupí dezinformační narativy, algoritmy posilující konfliktní obsah a politická rétorika, která místo uklidňování rozdmýchává obavy, výsledek je jasný: lidé žijí ve svobodné zemi, ale mají pocit, že se jim svoboda hroutí pod rukama.

Řešení tohoto paradoxu nespočívá v popírání pocitů lidí ani v bagatelizaci jejich obav. Spíše je třeba pochopit, odkud tyto pocity asi pramení – a nabídnout smysluplnou odpověď. Ta může spočívat v posilování mediální gramotnosti, v otevřeném dialogu mezi institucemi a veřejností, v transparentní a věcné komunikaci politických rozhodnutí. A možná i ve schopnosti říct: Ano, máme obavy. Ale máme také nástroje, jak svobodu chránit – právě proto, že ji máme.

Protože svoboda není stav. Je to proces. A důvěra v něj je stejně důležitá jako samotné svobody, které chráníme. Skutečnou změnu nezačíná žádný zákon, vládní reforma ani revoluce na náměstí. Skutečná změna začíná tehdy, když člověk v sobě přepne polohu z oběti na tvůrce. Když si řekne: možná nemohu změnit celý svět, ale mohu ovlivnit svůj přístup. Svou práci. Svou rodinu. Svou obec. Mohu někomu pomoci, mohu něco navrhnout, mohu se ozvat.

Každý národ má své příběhy. A každý národ má i možnost psát nové.

Příběh Čecha jako oběti je možná pohodlný – ale je také nepravdivý.

Jsme schopní tvořit. Jsme schopní vést. Jsme schopní měnit věci. Už jsme to mnohokrát dokázali.

A proto je možná čas změnit otázku.

Ne: „Kdo za to může?“

Ale: „Co s tím udělám já?“