Článek
Evropa dnes stojí na prahu neklidné budoucnosti. Už není tou samozřejmou pevností stability, jakou jsme ji vnímali v minulých desetiletích. Je vystavena tlakům zvenčí – ekonomické síle Číny, vojenské agresi Ruska, politickému chaosu z USA, ale i tlakům zevnitř – stoupající polarizaci, erozi důvěry ve vlastní instituce a hluboké hodnotové nejistotě.
A kde v tom všem jsme coby Evropané my? Je EU ještě projektem, který věří sám v sebe, který se dokáže přizpůsobit novým podmínkám a který krize posílí?
Dnes už zcela bezesporu nelze přehlížet, že spojenectví, která byla kdysi základem evropské bezpečnosti, se otřásají. Donald Trump, politická postava, která kromě jiného zosobňuje zpochybňování starého západního řádu, opakovaně hrozí, že USA nemusí Evropu bránit, pokud se o sebe nepostará sama. V podstatě nám tím nastavuje nechtěné, ale pravdivé zrcadlo: Nejsme příliš pohodlní? Nestali jsme se příliš závislými na tom, že vždycky přijde někdo jiný, kdo nás zachrání?
Evropa žila dlouho v iluzi, že NATO je nezpochybnitelná jistota, že pravidla mezinárodního obchodu se nebudou měnit, že demokracie je nezvratná. Ale co když tato éra končí? Co když už nemůžeme spoléhat na to, že se o nás postará Amerika? Že pravidla globálního obchodu nám budou vždy hrát do karet? Že demokracie není něco, co nemůže být rozmetáno vlnou populismu a autokracie?
Odpovědnost není delegovatelná
Evropa si musí položit otázku: Čekáme stále na někoho jiného, kdo nás zachrání, nebo jsme už konečně ochotni stát se skutečnými aktéry svého osudu? Jsme ochotní se spojit a vystoupit ve jménu společných zájmů z národních ulit?
To platí nejen na úrovni států, ale i na úrovni jednotlivců. Evropa není jen abstraktní politický konstrukt, Evropa je to, co lidé cítí, hájí a čemu věří. Pokud ji budeme vnímat jako soubor technokratických Bruselských pravidel, ale nikoli jako hodnotovou komunitu, rozpadne se. Evropská unie může mít silné instituce, ale pokud jí budou chybět občané, kteří v ní vidí něco víc než jen administrativní strukturu, pak to bude mrtvá schránka.
Jestliže Trumpův postoj k NATO něčemu prospěl, pak je to tvrdé probuzení z letargie. Ukázal, že bezpečnost není samozřejmost, že Evropa se musí postavit na vlastní nohy, že není možné jen čekat, že se vždy najde někdo, kdo převezme odpovědnost. A totéž platí o občanech: pokud nebudeme ochotni převzít odpovědnost za vlastní demokracii, za své hodnoty, za svou budoucnost, přijde někdo jiný, kdo rozhodne za nás.
Evropa jako aktivní projekt, ne jako relikt minulosti
Je pohodlné dívat se na dnešní svět s nostalgií po „starém řádu“ – po časech, kdy bylo vše stabilní, kdy existovaly pevné jistoty a kdy za každým rohem stála ta stará dobrá Amerika, co nás vytáhne z bryndy. Ale takový svět už neexistuje. Buď Evropa přijme svou vlastní odpovědnost za svou existenci, nebo se promění ve vedlejší dějovou linku dějin, o jejímž osudu budou rozhodovat jiní.
Každý občan dnes – skrze volby, ale taky každodenní aktivitu - spolurozhoduje o tom, zda bude Evropa pokračovat jako funkční demokratický prostor, nebo zda se stane souborem rozhádaných států, vedených populisty, kteří se bojí budoucnosti a žijí z minulých úspěchů. Záleží na tom, jak přistupujeme k pravdě, jak se bráníme manipulaci, jak se stavíme k hodnotám, na kterých byla Evropa vybudována. Nezačne kolabovat v momentě, kdy ji napadne vnější nepřítel. Začne kolabovat ve chvíli, kdy vlastní občané přestanou věřit, že stojí za to ji bránit.
Ne, Evropa se už nemůže spoléhat na to, že ji zachrání Amerika. Má jediněčnou příležitost proměnit tuhle krizi v něco cenného. Dospět. Stát se silnou, jednotnou. Hospodářskou I vojenskou sílu máme. Stačí, abychom se na tom konečně dohodli.
Buď budeme Evropou, která je aktivním hráčem v utváření vlastního osudu, nebo nebude vůbec. Odpovědnost za vlastní osud nelze delegovat na někoho jiného.
O tom, jaký bude osud naší země a Evropy, budeme mít možnost rozhodnout už letos na podzim.
