Ilse Koch: bestiální čarodějnice z Buchenwaldu

Ilse Koch se narodila v roce 1906 v Drážďanech do vcelku obyčejné, středostavovské rodiny. Její matka byla ženou v domácnosti, otec dělníkem. Překvapivě nejen na základní škole byla známá jako slušné a veselé dítě.

V patnácti letech nastoupila na účetní školu. Později nastoupila do zaměstnání jako účetní úřednice.

Do NSDAP vstoupila do nacistické strany dříve než většina jejích vrstevníků, už v roce 1932. Připomeňme si tu dobu. Němečtí nacisté tehdy oslovili mnohé mladé lidi, protože fašismus se zdál být životaschopným řešením hluboké hospodářské recese, vleklých politických a sociálních krizí, které Německo sužovaly už od konce první světové války. Situace se ještě zhozšila na konci davacátých let po krachu Newyorské burzy, která spustila největší ekonomickou krizí 20. století a zcela ožebračila mnoho německých rodin.

Myšlenka árijské nadřazené rasy postavené na antisemitismu se líbila i Kochové, která se považovala za skutečnou představitelku takové rasy, nicméně přesto se Ilsin život stále ještě nelišil od života mnoha jiných lidí v Německu. Minimálně do doby, než se seznámila s Karlem Otto Kochem, důstojníkem SS, který se později stal velitelem koncentračních táborů.

Po sňatku s Karlem se Ilse začala pohybovat ve vysokých nacistických kruzích a zanedlouho po jeho jmenování velitelem koncentračního tábora Buchenwald se přidala k personálu tábora a začala se aktivně podílet na jeho provozu.

Manželé se vzali poté, co Kochová shromáždila důkazy o svém árijském původu. Očekávalo se od ní, že bude plodit čistokrevné děti, a s Karlem porodila tři: dvě dcery a jednoho chlapce, které vychovávala i s pomocí služebných a táborových vězňů.

Kochová žila se svou celou rodinou v třípatrové vile v areálu koncentračního tábora Buchenwald. Poznamenejme, že během provozu zde více než 56 000 lidí zemřelo na následky hladu, mučení, nemocí a poprav.

Prvním velitelem Buchenwaldu byl právě její manžel - SS-Obersturmbannführer Karl-Otto Koch, který vedl tábor od 1. srpna 1937 do července 1941. V únoru 1940 nechal Koch postavit krytou jízdárnu vězni, kteří kvůli drsným podmínkám na staveništi umírali po desítkách. Hala byla postavena uvnitř tábora, poblíž jídelny, takže často bylo možné Ilse Kochovou vidět ráno jezdit na koni do rytmu vězeňského orchestru.

Koch sám byl nakonec nacistickými úřady uvězněn v Buchenwaldu za podněcování k vraždě. Obvinění vznesli kníže Waldeck a Morgen, k nimž se později přidala obvinění z korupce, zpronevěry, obchodů na černém trhu a zneužívání táborových pracovníků k osobnímu prospěchu. Obviněni byli i další táboroví funkcionáři včetně Ilse Kochové.

Ilse Koch proslula především svou brutalitou a sadistickými praktikami, které šly za hranice i běžné hrůzy koncentračních táborů. Existují svědectví, která hovoří o jejím extrémním chování – například si měla vybírat vězně s výraznými tetováními, jejichž kůže pak byla stahována a používána k výrobě předmětů, jako byly lampy a obaly na knihy. Tento odporný a barbarský zvyk jí nakonec vynesl i přezdívku „Čarodějnice z Buchenwaldu“. Vězni se jí báli a popsali ji jako ženu, která nacházela potěšení v ponižování a mučení ostatních.

Obžaloby proti manželům Kochovým zahrnovaly soukromé obohacování, zpronevěru a vraždy vězňů, aby jim zabránili svědčit.

Výsledkem procesu bylo odsouzení Karla Kocha k trestu smrti za zneuctění sebe i SS; byl popraven zastřelením 5. dubna 1945, týden před příchodem amerických vojsk.

o skončení procesu byla Ilse Kochová po šestnácti měsících věznění na gestapu ve Výmaru propuštěna a přestěhovala se se svými dvěma dětmi do malého bytu v Ludwigsburgu.

Dne 30. června 1945 ji v Ludwigsburgu zatkly americké okupační úřady poté, co ji na ulici poznal bývalý vězeň z Buchenwaldu.

Vzhledem k závažnosti jejích údajných činů, včetně toho, že si vybírala potetované vězně k usmrcení, aby z jejich kůže vyráběla stínidla na lampy a další předměty, se jejímu procesu s americkou vojenskou komisí v Dachau v roce 1947 dostalo celosvětové mediální pozornosti, stejně jako svědectvím přeživších, kteří Kochové připisovali sadistické a zvrácené násilné činy - což dalo vzniknout jejímu obrazu „vražedkyně z koncentračního tábora“. Byla odsouzena k doživotnímu vězení. Její chování v soudní síni, stejně jako důkazy o brutalitě, kterou projevovala vůči vězňům, vyvolaly ve společnosti šok a znechucení.

Nejzávažnější z obvinění však byla shledána jako neprokázaná ve dvou různých soudních procesech, z nichž jeden vedla americká vojenská komise v Dachau v roce 1947 a druhý západoněmecká justice v Augsburgu v letech 1950-1951. Oba však měly stejný výsledek: doživotní vězení.

Státní zástupce v obžalobě popsal Ilse Kochovou jako „sexy vypadající zvrhlou ženu, která bila vězně, udávala je a obchodovala s lidskou kůží“. Sama Kochová se před soudem představila zcela jinak a hájila se tím, že byla pouhou ženou v domácnosti a matkou tři dětí, jíž se provoz tábora nijak netýkal.

Tisk o Ilse mluvil jako o „buchenwaldské čarodějnici“, „buchenwaldské mrše“ a „buchenwaldské bestii“: sadistce a zvrhlici, která byla morálně kompromitovaná a nymfomanka.

Přestože byla později propuštěna z vězení kvůli údajnému nedostatku důkazů, veřejné pobouření vedlo k jejímu opětovnému zatčení. Po druhém procesu v roce 1951 byla opět odsouzena k doživotnímu vězení.

Ilse trpěla psychickými problémy. Ve vězení prožívala bludy a byla přesvědčena, že ji v cele týrají lidé, kteří přežili koncentrační tábor. 1. září 1967 ve věku 60 let v ženské věznici v Aichachu spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou adresovanému jejímu synovi Uwemu konstatovala, že „není jiné cesty. Smrt je pro mě vysvobozením.“

Ilse Koch se stala symbolem absolutní zkaženosti, brutality a bezohledného zneužívání moci. Její příběh je nejen připomínkou hrůz, které nacismus způsobil, ale také varováním před tím, kam až může vést nenávist a krutost, pokud se dostanou do rukou lidí, kteří nemají žádné zábrany.