Článek
Jeden z nejznámějších válečných zločinců, architekt holokaustu Eichmann se ještě patnáct let po válce skrýval v Jižní Americe, než jej dostihla izraelská tajná služba Mosad a unesla do Izraele, kde byl souzen a za své válečné zločiny popraven. Kým ale Eichmann ve skutečnosti byl, nelidským monstrem, nebo jen poslušnou součástkou nacistické mašinérie? Na to se dnes podíváme i pohledem tehdejších soudních psychologických posudků.
Život před válkou
Otto Adolf Eichmann se narodil 19 března 1906 v německém Solingenu a byl nejstarším z pěti dětí Adolfa Karla Eichmann, účetního, a Marie (rozené Schefferlingové), ženy v domácnosti. Jeho otec se v roce 1913 přestěhoval za prací do rakouského Lince, kde získal místo obchodního ředitele Linecké tramvajové a elektrické společnosti, a zbytek rodiny ho následoval o rok později. Po Mariině smrti v roce 1916 se Eichmannův otec znovu oženil, vzal si Marii Zawrzelovou, zbožnou protestantku, která měla dva syny.
Podle toho, co o jeho mládí víme, velký vliv na něj měl autoritářský otec a přísná křesťanská výchova celé rodiny, všichni rodiče byli horlivými protestanty.
Stojí za zmínku, že o mnoho let později, při poválečném procesu, Eichmann popisoval své dětství v Horním Rakousku jako idylické a šťastné období, dokud ho v roce 1931 nesvedli „bohové“, jak nazýval vůdce národně socialistické strany.
Ve škole se mu moc nedařilo. Vlastně se mu vedlo tak špatně, že ho otec stáhl z všeobecné střední školy a zapsal ho na méně náročnou odbornou školu, ale ani to nepomohlo. Adolf školu opustil, aniž by dokončil své vzdělání, a nastoupil do otcova nového podniku, těžební společnosti Untersberg, kde pracoval jen několik měsíců. S nevelkým úspěchem vystřídal několik dalších zaměstnání.
Sám Eichmann vzpomínal, že „doma se politika nikdy neprobírala, otec se o politiku nestaral.“ Mezi otcovy přátele však patřila řada zapálených nacionalistů – mj. Hugo Kaltenbrunner, na jehož radu se mladý Adolf začal angažovat.
V této době vstoupil do Jungfrontkämpfervereinigung, mládežnické sekce pravicového veteránského hnutí Hermanna Hiltla, a začal číst noviny vydávané nacistickou stranou, jejíž stranická platforma zahrnovala rozpuštění Výmarské republiky v Německu, odmítání podmínek Versailleské smlouvy, radikální antisemitismus a antibolševismus. Slibovali silnou centrální vládu, zvětšení Lebensraumu (životního prostoru) pro germánské národy, vytvoření národního společenství na rasovém základě a rasové čistky prostřednictvím aktivního potlačování Židů, kteří by byli zbaveni občanství a občanských práv.
Kariérní vzestup a pád
Na radu rodinného přítele a místního vůdce SS Ernsta Kaltenbrunnera vstoupil Eichmann 1. dubna 1932 do rakouské pobočky nacistické strany. Členem SS se stal o sedm měsíců později. Po anexi Rakouska v roce 1938 organizoval ve Vídni a později v Praze deportace Židů. Od roku 1939 vedl židovskou sekci v Ústředním úřadu říšské bezpečnosti. Na konferenci ve Wannsee (1942) koordinoval logistiku „konečného řešení židovské otázky“ – masových deportací a poprav v Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech. Zvěrstvům zde páchaným se věnuji v celé řadě jiných článků, nebudu je proto uvádět i zde.
Po válce americká vojska Eichmanna zajala, ale v roce 1946 uprchl ze zajateckého tábora. Po několika letech života v Německu pod falešnou identitou se Eichmann dostal přes Rakousko a Itálii do Argentiny, kde se usadil v roce 1958. Dne 11. května 1960 ho poblíž Buenos Aires v Argentině zatkli agenti izraelské tajné služby; o devět dní později ho propašovali ze země a odvezli do Izraele. O dva roky byl po soudním procesu odsouzen k smrti a popraven.
Psychologické testy
Generální prokurátor se obával, že by se Eichmann mohl odvolat na nepříčetnost, a proto jej nechal v přípravné fázi procesu vyšetřit dvěma znalci. A taky byl Eichmann od 20. ledna 1961 do 1. března 1961 podroben sérii psychologických testů.
Přes mnohé rozpory ve výsledcích, oba znalci líčili Eichmanna jako nevyhnutelně zapojeného do nepřetržité, zčásti vědomé, zčásti nevědomého prostředí, v němž si hrál na schovávanou jak se sebou samým, tak s okolním světem. Psychologové konstatovali, že „se obžalovaný měsíce či roky cvičil v určité roli a ztotožnil se s ní do té míry, že je pochybné, zda by ještě mohl být upřímný, i kdyby chtěl. Podle nich bylo pro Eichmanna „… hraní rolí … nejen snahou obhájit se, ale hluboce zakořeněným osobnostním rysem“.
Posudky jej popisují jako slabého a poddajného v jádru jeho psychiky, přesto ovládaného nacistickým morálním kodexem, který nepřipouštěl žádnou slabost. Aby skryl své slabosti před sebou i ostatními, naučil se hrát roli silného muže, který nikdy nebyl pasivní a nepotřeboval pomoc druhých. Zároveň ho však stravovala agrese, která v něm vyvolávala úzkost. „Žil v sevření existenciálního strachu. Bál se sil, které v něm působily, protože měl pocit, že je nedokáže ovládnout.“ Navíc se obával, že by ostatní mohli reagovat na jeho agresi a hněv, a tak tyto emoce skrýval tím, že přijal roli zcela oddaného, naprosto racionálního a idealistického byrokrata. Eichmannova role v nacistické byrokracii mu umožnila propojit různé aspekty jeho osobnosti.
Napsali například, že Eichmann „žil ve struktuře nacistické organizace jako lhostejný bakteriální organismus, který vegetuje ve střevě. Vzájemně se využívali a doplňovali“ Takový jazyk téměř odráží druh rétoriky, kterou nacistické Německo používalo pro Židy, vykreslujíc je spíše jako škůdce než jako lidské bytosti.
Litoval Eichmann svých činů?
Ve svých pamětech prezentuje celou svou historii zapojení do nacismu jako jedno velké nedorozumění, během něhož se nevinný a bezmocný člověk stal služebníkem idolů. Pokud bychom jeho verzi uvěřili, do nacistické byrokracie se dostal díky poněkud absurdnímu omylu. Chtěl se stát bezpečnostním důstojníkem, ozbrojeným bojovníkem za spravedlnost, jak to sám popisuje, ale nějakým způsobem špatně pochopil název příslušné jednotky – Reichssicherheitsdienst – a dobrovolně se přihlásil k Sicherheitsdienst, kde byly jen kancelářské práce.
„A tak jsem plnil svou povinnost: kancelářskou povinnost, která mi nevyhovovala ani fyzicky, ani psychicky; která pro mě byla utrpením; se kterou jsem se musel každý den znovu potýkat a přemáhat se, než jsem se pustil do denní práce, která mi byla nařízena.“ Nicméně, podle jeho vlastních slov byl ochoten se bezpodmínečně obětovat pro vlast a její svobodu.
Eichmann opakoval, že jeho zapojení do „konečného řešení“ mu bylo vnuceno příkazy, kterým nemohl odolat, aniž by ohrozil svůj život, a že by jim byl odporoval, kdyby to bylo možné. Jedním z ústředních poselství Eichmannových pamětí je tvrzení, že skutečně měl morální cítění, a že – na rozdíl od tvrzení Hannah Arendtové – měl vnitřní hlas, kterým zkoumal a hodnotil dokonce i požadavky, činy a pravidla „bohů“, kterým sloužil. Což je argumentace, jíž bychom zřejmě u soudu za válečné zločiny čekali.
Eichman také tvrdil, že pro lidi v jeho postavení v Třetí říši bylo jakékoliv vyjadřování morálních či praktických výhrad vůči politice nebo pokusy o odpor zbytečné i nebezpečné. Podle jeho tvrzení byli jednotlivci, jako byl on, neschopní změnit politiku diktovanou totalitním vedením, a proto nemělo vnitřní dialog ani sebepoznání skutečný smysl. Jedinou cestou ven by byla cesta Sókrata – sebevražda. A Eichmann přiznává, že žádný Sókratés nebyl. Místo toho se snažil zapadnout, ale podle své vlastní verze to činil spíše z pocitu bezmoci než z bezmyšlenkovitosti.
Sám sebe Adolf Eichmann přirovnal k pouhé součástce: „Vždy je snadné mluvit zpětně. Ale co by sami udělali v takové situaci? Když motor běží a hřídel je zapojená, kola se musí otáčet, i když duše pneumatiky praskne, i když se samotná pneumatika roztrhne na kusy. Musí se otáčet, i když jedou na zničené prázdné gumě, dokud se řidič nerozhodne změnit směr nebo auto nespadne do pekla. Mohu být přirovnán k takovému kolu, stejně jako mnozí další. Takové kolo nemůže samo od sebe vyskočit, ani když si uvědomí, že s řidičem něco není v pořádku.“
Banalita zla?
Arendtová ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě“ v podtitulu použila dnes už slavnou frázi o „banalitě zla.“ Tato fráze částečně odkazuje na Eichmannovo chování během procesu, kdy neprojevoval ani vinu za své činy, ale ani nenávist vůči těm, kdo ho soudili, ale především proto, že během procesu opakovaně tvrdil, že nenese žádnou odpovědnost, protože jednoduše „dělal svou práci.“ („Plnil svou ‚povinnost‘…; nejen že poslouchal ‚rozkazy,‘ ale také dodržoval ‚zákon.‘“)
Připomeňme si, že Eichmann byl vysoce postavený úředník nacistického Německa, člen SS a jeden z hlavních organizátorů holokaustu. Holokaust, systematické vyhlazování Židů nacistickým režimem během druhé světové války, si vyžádal přibližně 6 milionů židovských obětí. Sám Eichmann coby vedoucí oddělení IV B4 Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) byl odpovědný za logistiku masového vyhlazování Židů během druhé světové války, včetně plánování a koordinace transportů milionů Židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Prostě jen dělal svou práci, hájil se Eichmann u soudu. Prostě jen poslouchal rozkazy. A dělal to dobře, byl dobrý v tom, co dělá, navíc se cítil užitečný a byl hrdý na svou perfektní a precizní práci, jistě by dodal, pokud by mu advokát a nepatřičnost takového poválečného výroku neradili opak.
Adolf Eichmann byl nepochybně jeden z těch, jimž dějinné pochody a duch doby postavily do cesty okolnosti tak nelidské, tak mimoběžné našim normálním každodenním činnostem, že se z části nelze příliš divit jejich podvolenímu se. To, že době, režimu a vládě šlo zrovna v tu chvíli o židy, se mu nepochybně zdálo podružné.
Arendtová má za to, že to nebyl nijak zásadní odpůrce Židů, nenajdeme u něj žádné šílené nenávistné zaujetí vůči Židům, fanatický antisemitismus nebo jakákoli formu indoktrinace. Osobně prý nikdy neměl nic proti Židům. To by do mentálního modelu Arendtové zapadalo dokonale, nicméně dnešní historici tento šablonovitý obraz nepotvrzují. Eichmann nepochybně a bezesporu byl antisemita, zcela věřil v nacistické ideály. A v neposlední řadě nepředstavoval jen bezduchého přijímače rozkazů, naopak s nadřízenými i někdy nesouhlasil, jejich zmírňující rozkazy koncem války sabotoval a vyvíjel iniciativy k účinnějšímu vraždění, přičemž projevoval aktivitu, samostatnost a iniciativnost.
Člověk, který se chtěl zařadit. A vyniknout
Podstatnější je trochu jiný pohled, který Arendtová nabízí. Eichmann byl celý svůj život „členem,“ v tom smyslu, že se neustále připojoval k různým organizacím, aby si tím definoval svou identitu, a měl potíže přemýšlet samostatně, aniž by tak činil. Už v mládí se přidal nejdřív do YMCA[1], Wandervogelu a Jungfrontkämpferverbandu. V roce 1933 neuspěl při pokusu vstoupit do Schlaraffie (mužské organizace podobné svobodnému zednářství), načež ho rodinný přítel (a budoucí válečný zločinec) Ernst Kaltenbrunner povzbudil, aby vstoupil do SS. Na konci druhé světové války se Eichmann ocitl v depresích, protože „tehdy si uvědomil, že od té doby bude muset žít, aniž by byl členem nějaké organizace.“
Arendtová poukázala na to, že jeho činy nebyly motivovány zlobou, ale spíše slepou oddaností režimu a jeho potřebou někam patřit, být součástí něčeho. Jeho vlastními slovy: „Cítil jsem, že budu muset žít vůdcovský a obtížný individuální život, že nebudu dostávat pokyny od nikoho, že už mi nebudou vydávány žádné rozkazy a příkazy, nebudou k dispozici žádné příslušné směrnice – zkrátka přede mnou ležel život, jaký jsem dosud nepoznal.“
Banalita zla jako myšlenková lenost?
Arendtová ve své knize představila výraz a koncept banality zla. Její teze spočívá v tom, že Eichmann nebyl fanatikem ani sociopatem, ale naopak vcelku průměrným a obyčejným člověkem, který se spoléhal na otřepané fráze místo na vlastní myšlení, byl motivován profesním postupem spíše než ideologií a věřil v úspěch, který považoval za hlavní měřítko „dobré společnosti“. Banalita v tomto smyslu neznamená, že Eichmannovy činy byly jakýmkoliv způsobem obyčejné, ale že byly motivovány určitým druhem pasivity, která byla zcela běžná. Mohli bychom říct, že ona pasivita byla nevyřčenou programovou myšlenkovou leností, která jakoby zastavovala přemýšlení nad důsledky jednání.
Mnozí komentátoři poloviny 20. století tento koncept přijali kladně, a označují ho za „jednu z nejpamátnějších frází intelektuálního života 20. století,“ přičemž se objevuje v mnoha současných debatách o morálce a spravedlnosti, stejně jako v práci komisí pro pravdu a usmíření. Jiní v popularizaci tohoto konceptu vidí cenné varování před lehkomyslným přecházením k hrůze, kdy banalita zla – tedy selhání kritického přezkoumávání přijatých pravd – vede k individuální i systémové slabosti a úpadku.
Závěrem
Ve své druhé knize „Jak neztratit rozum v nerozumné době“ se věnuji i podobným typům lidí, kteří vždy a za všech okolností přejímají převládající morálku, nic z toho ale nedělají z přesvědčení, nýbrž z pohodlnosti. Americký sociolog Talcott Parsons to vysvětluje konformitou s hodnotovým a normativním systémem společnosti. Efektem správné socializace totiž je, že společenské zájmy se stávají zájmy jedince: jedinec je do společnosti integrován za pomoci procesu socializace, ve kterém se naučí, že dodržovat společné hodnoty a sociální normy je považováno za morální a společností oceňované. Správně socializovaný člověk jedná tak, že volí způsoby jednání, které jsou v souladu s hodnotami a normami dané společnosti. Hodnoty a normy jednotlivce jsou v procesu socializace zvnitřněny a stávají se součástí osobnosti člověka.
Nesejde přitom na tom, zda zrovna žije v celkem pohodovém demokratickém zřízení, kde mu jsou od mala vštěpovány věci jako svoboda demokraticky myslet, volit, jednat a nakupovat, nebo zda při troše smůly (při narození v jiném prostoru a čase) stejně konformní a spořádaný občan slouží totalitnímu, nacionalistickému nebo teokratickému státu popírajícímu svobodu, a to se stále stejnou slepotou, idiocií a bezmyšlenkovitou oddaností. Protože svět je jen to, co si uvědomuje, věci bere, jak jsou a neklade si otázky.
Příčiny takového jednání nastiňuje Jordan B. Peterson v jedné ze svých přednášek:
“.. zásadní souvislost mezi patologií státu a jednotlivce byla náchylnost člověka lhát sám sobě. Tedy nechovat se autenticky a upřímně a následkem toho upadnout do nihilismu kvůli postupnému zeslabování charakteru. Anebo propadnout ideologickým a totalitním řešením namísto správného a zodpovědného života jednotlivce. … A také kvůli strachu promluvit, přemýšlet a kritizovat. A není divu, protože za kritiku hrozil trest smrti. Ale tyhle věci začínají pozvolně. Začínají, když se lidé vzdají svých identit a přebírají patologickou skupinovou identitu. Důvodů je mnoho: jedním je touha vyhnout se osobní odpovědnosti a touha po před-připravených ideologických řešeních.“
Zdroje:
Arendt, Hannah. Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York: Viking Press, 1963.
NUTIL, Petr. Jak neztratit rozum v nerozumné době: o falešných představách, iluzích a předsudcích. Praha: Grada, 2020. ISBN 978-80-271-1796-3.
[1] YMCA (Young Men's Christian Association, česky Křesťanské sdružení mladých lidí) je mezinárodní organizace založená v roce 1844 v Londýně. Její hlavním cílem je podporovat rozvoj těla, mysli a ducha mladých lidí, zejména prostřednictvím sportovních, kulturních a vzdělávacích aktivit. Je to nejstarší a jedna z největších neziskových organizací na světě, působící ve více než 120 zemích.
