Článek
Návrhář české olympijské kolekce Černý se po představení své kolekce nechal slyšet, že jeho záměrem bylo mimo jiné vyvolat diskuzi. To se mu bezesporu povedlo. Jakpak by taky ne. Nic podobného ještě nikdy čeští sportovci neoblékli.
Navíc je okurková sezóna, kterou ani Vary nezachrání.
A tak jako obvykle, někomu se „to“ líbí, jinému nikoli. Ať už si o tom Černého návrhu myslíte cokoli, jako vždy je fajn se uklidnit a uvědomit si pár věcí. To, že se mi něco osobně nelíbí neznamená, že je to špatné. Stejně tak to, že se mi něco líbí, vůbec neznamená, že je to dobré.
A když už se mermomocí chceme bavit o sportovním oblečení olympioniků, pak bych začal třeba otázkou - co je smyslem olympijské kolekce?
Mám za to, že smyslem není vyvolávání debaty na domácím písečku o kráse a ošklivosti vzorů, barev či významu unisex střihů, i když i to může být užitečné. Je to reprezentace našeho národního týmu na největším sportovním svátku světa. To za prvé. A za druhé upozornění na existenci národní výpravy před zraky kamer celého světa. Čehož se nepochybně dá dosáhnout něčím mimořádným a netradičním, což byl mimochodem požadavek zadavatele, tedy samotných sportovců, kteří si Jana Černého sami vybrali.
Máme-li tuhle skvělou příležitost rozčilovat se nad nějakými kusy textilu, třeba by stálo za to věnovat i pár vteřin k sebezkoumání, třeba k analýze toho, proč se mi něco líbí a něco už ne - a proč.
A zatímco nad tím budete přemýšlet, povím vám takový malý příběh z historie.
Znáte obraz Avignonských slečen od Pabla Picassa? Tenhle malíř, mimochodem jeden z nejvýznamnějších v 20. století, jej namaloval v roce 1907. A když ho ukázal na veřejnosti, vzbudil hlasité pohoršení a pobouření, především pak u svých kolegů malířů.
Nelze popřít, že obraz byl pro tehdejší lidi nesrozumitelný, protože předběhl svou dobu a vyvolal odpor hlavně tím, že záměrně porušil stávající normy toho, co lidé považovali za krásné. Kvalitu ale prověřil čas. Referenční rámec většinové populace se po stu letech srovnal s viděním malíře předbíhajícího svou dobu.
Netvrdím, že se tak stane s olympijskou kolekcí a ani pana Černého nemám za nového Picassa, jen říkám, že někdy je fajn nechat umělce pracovat svobodně a nechat si svůj vlastní názor aspoň občas na později. Hlavně jsme-li si vědomi hranic vlastních referenčních rámců, svých mentálních bublin, s nimiž časem srůstáme víc a víc, až si třeba přestaneme uvědomovat, kde a kdy se zformovaly.
A když někdo přijde a tyhle bubliny propíchne, vlastně bychom mohli být rádi za zpětnou vazbu k našemu třeba už trochu zaprášenému vidění světa.
Takže ti z vás odvážných, kdo dočetli až sem, už asi ví, že na otázku zkraje článku neodpovím. Ale přiznám se, že od prvního reflexivního ne, který ve mně povrchní ohled na to oblečení vyvolal, jsem po přečtení vyjádření návrháře, nadšených i odmítavých komentářů, geneze vzniku kolekce a cílů, které má, odstoupil k obyčejnému a prostému – a proč ne. Zajímavé je to dost.
A navíc – není úplně třeba mít na všechno vyhraněný názor.
