Karlův most a historie ikonické stavby

Psal se rok 1357. Devátého července ta chvíle, na kterou se čekalo tak dlouho, konečně nastala. V půl šesté ráno Saturn vstoupil do příznivé konjunkce se Sluncem. Teď je ten správný čas, pečlivě vypočtený královskými astrology. Právě teď, pokyne císař hlavou ke stavebníkům. Těžký kamenný kvádr, první z tisícovky připravených, je opatrně vyložen z vozu a usazen na určené místo. Stavba může začít.

Od brodu ke kamenného mostu

Řeku byli lidé nuceni překonávat od nepaměti. Dá se i říct, že relativně snadná přebroditelnost Vltavy byla jedním z důvodů založení města právě v Pražské kotlině. Směrem na sever byla Vltava překračována v prostoru dnešní městské části Troja, zhruba v místě dnešní lávky pro pěší a dále vedla přes Císařský ostrov. Z dalších stojí za zmínku brod v místě dnešního Hlávkova mostu či brod nejvýznamnější, nacházející se přímo pod Pražským hradem, konkrétně sto metrů pod Karlovým mostem.

Samotný most Karlův, dříve Kamenný nebo jen Pražský, je druhým nejstarším dochovaným mostem v Čechách. Za šest set let své existence prožil ledacos. Mimo jiné svržení Jana Nepomuckého do Vltavy, dobývání švédských vojsk i několikanásobné poboření povodněmi.

Jeho přímý předchůdce, most Juditin, byl jedním z prvních kamenných mostů na sever od Alp. Strhla ho velká voda při jarním tání ledů roku 1342, přičemž jak je vzpomínáno, „nastala velká potíž a nebezpečí lidí při převážení a zármutek chudáků nemajících na převoz.“

Není divu. V té době tvořil kamenný most jedinou cestu na druhý břeh v celé Praze a byl tedy významnou dopravní a obchodní tepnou. Doprava loďkami a následně po provizorním dřevěném mostu byla nedostatečná. O dřevěný most bylo nutno pečovat a po větších povodních se obvykle musel celý vystavět znovu.

Stavba začíná!

A tak 9. července 1357, za osobní účasti českého krále Karla IV., byl položen základní kámen mostu nového. Dlouho se čekalo na příznivý datum, anebo spíše na ideální postavení nebeských těles, protože pouštět se do tak velkého díla bez příznivé konstelace bylo nemyslitelné. A pak - v ideální konjukci Saturnu se Sluncem, v půl šesté ráno, byl základní kámen položen u kostela sv. Klimenta na Starém městě, v místě dnešního Křižovnického náměstí. Tak stavba započala. A byla komplikovaná, namáhavá a náročná. Stavebníci snažili vyvarovat chyb, které stály za zničením Juditina mostu, a tedy byl vyšší, měl méně oblouků a jeho pilíře byly založeny hlouběji do říčního dna. Pomocí dubových klád byly vybudovány v místech budoucích pilířů uzavřené jímky s dvojitými stěnami a vyplněny jílem. Z takto uzavřeného prostoru lidé za použití šlapacích kol vyčerpali vodu. Tam pak zakládali a zdili pilíře mostu.

Práce to byla nelehká a trvala dlouhých 49 let, náklady na ni se šplhaly do astronomických výšin a české království vyčerpávaly. Pro její financování se dokonce v kostelích pořádaly veřejné sbírky. Totiž výstavba mostů měla nejen ekonomický a strategický, ale také religiózní význam, byla považována za bohabojnou činnost a na jejich výstavbu byly mimo jiné vypisovány odpustky. Pohledem středověkého člověka byl vodní živel nahlížen jako hrůzný a nevyzpytatelný, jeho přemostění pak značilo zkrocení, jistotu a bezpečí. Nový pražský most dostali do správy mniši z řádu křižovníků s červenou hvězdou, za což jim náleželo velmi výnosné mýto ( Klimek ). A toto mýtné se za průjezd/přechod platilo až do roku 1816, kdy bylo definitivně zrušeno.

Jak se ale most samotný stavěl? Představu můžete získat z tohoto videa:

Jako důležitá stavba byl most i řádně opevněn z obou stran, a to Staroměstskou a Malostranskou mosteckou věží.

Nicméně zcela bezpečno na mostech nebylo – prameny z poloviny třináctého století se zmiňují o nehodě přihodivší se jistému rytíři Perchtoldovi. Ten byl zasažen do hlavy kamenem shozeným potýkajícími se havrany z mostecké věže, „od kteréhož udeření on spadnuv s koně ihned vypustil ducha“. Tato historka je spíše než čímkoli jiným svědectvím o neuspokojivém technickém stavu mostních staveb a obvyklé nevalné údržbě obecních statků.

Jedna ze soch, kterou na mostě můžete vidět, upomíná na další z neslavných kapitol českých dějin. Totiž na smrt Jana z Nepomuku, kterého asi znáte spíš jako sv. Jana Nepomuckého. To bylo tak. Dne 20. března 1393 se brzo ráno sešel král Václav IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna, na kterého měl už dlouho pifku (podle některých historiků se ke schůzce král dostavil ještě rozjařen po celonoční pitce a v poněkud popudlivé náladě). Po krátké hádce nechal král zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu, Jana z Pomuka, Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a laika arcibiskupského hofmistra Něpra z Roupova. Ti byli vyslýcháni na Pražském hradě, poté na Staroměstské radnici, kde byl posléze držen Něpr a ostatní byli přesunuti do staroměstské rychty (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku), kde byli mučeni. Jan zemřel během tohoto mučení, ostatní byli propuštěni. Okolo deváté večer pak bylo jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy.

Místo, kde byl sv. Jan Nepomucký po krutém mučení údajně svržen do Vltavy, připomíná dodnes socha tohoto světce.

Švédové!

Kamenný most se stal také svědkem a dějištěm jedné z posledních bitev třicetileté války. Švédská vojska, vracející se z tažení na Vídeň, po neúspěšném obléháním Brna vzala zavděk příležitostí k vyrabování bohatstvím přetékající Prahy. Respektive alespoň její části. Jednotky generála Königsmarcka využily nepozornosti městských stráží, zcela zaujatých oslavou císařské svatby a pronikly na Malou Stranu a na Hrad, který zcela nepokrytě vydrancovaly. Historické prameny hovoří o tom, že vytrhali i parkety z podlah.

Na východní břeh Vltavy, do Starého města už se nedokázali dostat. Staroměstští obránci pod vedením Rudolfa Colloredo odolávali soustředěným švédským útokům od konce července až do listopadu, kdy bylo podepsáno příměří. Útočníci se pokoušeli o průlom v městských branách a přes Karlův most, přičemž byla ostřelováním těžce poškozena Staroměstská mostecká věž, stejně tak jako většina soch na mostě.

Staré Město následně od císaře Ferdinanda III. dostalo do znaku „ruku s mečem, která se chystá hájit otevřenou bránu proti vetřelcům.“ Tato ruka je součástí i dnešního znaku hlavního města.

Od povodně k povodni

Velká voda ohrožovala most i celé město poměrně často. První závažnou zkouškou prošel most při povodni v únoru 1784, přičemž celkem šest mostních pilířů bylo silně poškozeno. To nejhorší teprve mělo ale přijít.

„Hospodáři léta tak mokrého nepamatují“, psalo se roku 1890, „Nebesa chrlila napořád spousty vod, silnice a železnice tu a tam stávaly se nesjízdným“. popisuje F. Augustin ve své knize celou tragickou povodeň, při níž se Prahou prohnala několikametrová povodňová vlna a zahynulo několik desítek lidí.

„Noc ze 3. na 4. září byla jedna z nejhroznějších, jaké kdy obyvatelstvo Prahy zažilo. V domech zatopených stoupala voda neustále, záchranných prostředků byl nedostatek, všem o pomoc volajícím nebylo lze vyhověti. A po hrozné noci nastalo děsné jitro. Déšť neustával, vody přibývalo, jekot rozzuřených vln mísil se ve volání po lodích a záchraně. A ke všem hrůzám roznesla se za šera ranního ohromující zpráva: Pražský most se zbořil!“

Nahromaděné trosky z utrhaných vorů a přístavů se po celou noc hromadily u pilířů mostu, až stařičký most tlak nevydržel. S velkým lomozem, oblakem prachu zvedlým se do výše se několik oblouků se zřítilo.

Nejslavnější most Čech byl ale znovu postupně opraven.

No a dnes?

Dnes je most jedním z nejnavštěvovanějších míst celé Prahy. I cizí vojáci zmizeli v nenávratnu a nahradili je hudebníci, umělci a tisíce užaslých turistů.

-

Zdroje informací: