Simo Häyhä alias Bílá smrt: příběh nejlepšího finského ostřelovače

Byl veleben propagandou a nepřátelé se ho báli. On sám se ale za hrdinu neměl, prostě podle svých slov dělal jen to, co bylo třeba. A přestože byl těsně před koncem války vážně zraněn, stal se lovcem a dožil se 96 let. Simo Häyhä. Tohle je jeho příběh.

Simo Häyhä se narodil 17. prosince 1905 ve vesnici Kiiskinen v obci Rautjärvi. Tohle místo se nachází v jižním Finsku, nedaleko hranic s Ruskem. I dnes nejde o nijak příliš zalidněnou oblast, žije v ní na kilometr zhruba patnáctkrát méně lidí než v Česku. Před válkou to nebylo jiné.

Simo se narodil jako sedmé dítě z osmi do prosté luteránské farmářské rodiny. Jeho otec Juho Häyhä byl majitelem statku Mattila, zatímco matka Katriina (rozená Vilkko) se vzpomíná jako na milující a tvrdě pracující fženu. Simo navštěvoval školu ve vesnici Miettilä ve farnosti Kivennapa a po škole pomáhal obdělávat domácí hospodářství spolu se svým nejstarším bratrem. Před vojenskou službou se věnoval zemědělství a rád lovil a lyžoval.

Když mu bylo 17, vstoupil Häyhä do finské dobrovolné domobrany, civilní gardy (Suojeluskunta). A už tehdy se projevil jeho vrozený talent pro střílení, protože ve střeleckých soutěžích vynikal a dům, kde bydlel, byl brzy plný trofejí za soutěží ve střelbě. Tehdy ještě nemohl tušit, že tento talent za pár let uplatní i v mnohem drsnějších podmínkách, totiž ve válce.

V roce 1925, ve svých 19 letech, nastoupil Häyhä na 15měsíční povinnou vojenskou službu u cyklistického praporu 2 v Raivoli v provincii Viipuri. Navštěvoval poddůstojnickou školu a později sloužil jako důstojník z povolání v městě Terijoki, formální výcvik odstřelovačů však absolvoval ale až v roce 1938, rok před válkou, ve výcvikovém středisku v Utti.

Podle vzpomínek pamětníků v této disciplíně exceloval. Podle majora Tapia Saarelainena - který se s Häyhä několikrát setkal a napsal o něm pět knih, včetně jeho životopisu - dokázal odhadnout vzdálenost s přesností 1 metr až 150 metrů. A pak přišla Zimní válka. Sovětský svaz zaútočil na Finsko.

Jen pro kontext rychlé shrnutí: Zimní válkou se míní válka mezi Sovětským svazem a Finskem. Začala sovětskou invazí do Finska 30. listopadu 1939, tři měsíce po vypuknutí druhé světové války, a skončila o tři a půl měsíce později uzavřením Moskevského míru 13. března 1940. Navzdory vojenské převaze, zejména v oblasti tanků a letadel, utrpěl Sovětský svaz velké ztráty a zpočátku dosáhl jen malého pokroku. Společnost národů (OSN)označila útok za nezákonný a vyloučila Sovětský svaz ze své organizace.

Celé to začalo klasicky. Sověti vznesli několik požadavků, jako třeba aby Finsko postoupilo značná pohraniční území výměnou za pozemky v jiných oblastech, a to z bezpečnostních důvodů - především kvůli ochraně Leningradu, vzdáleného 32 km od finských hranic. Nicméně v rukávu měli už připravenou loutkovou vládu, smyslem celé vojenské akce totiž nebylo nic menšího než proměna suverénního Finska na loutkový stát. No a když Finové odmítli, Rusové spustili invazi. Drsné podmínky Rusům dobývání sousedského území zrovna neulehčovaly - Finsko odráželo sovětské útoky více než dva měsíce a způsobilo útočníkům značné ztráty při teplotách až -43 °C.

A protože nic nešlo podle plánu, po počátečních neúspěších Sověti snížili své strategické cíle a koncem ledna 1940 ukončili činnost loutkové finské komunistické vlády a informovali finskou vládu, že jsou ochotni jednat o míru. Válka byla ukončena v březnu 1940 podpisem Moskevské mírové smlouvy, v níž Finsko postoupilo 9 % svého území Sovětskému svazu. Sovětské ztráty byly brutálně velké a mezinárodní pověst země zásadně utrpěla.

Během výše zmíněného období sloužil Simo jako odstřelovač ve finské armádě. A během této krátké služby dostal od Rudé armády přezdívku „Bílá smrt.“ Legendu o kouzelném ostřelovači samozřejmě pomáhala rozdmýchat a šířit i finská propaganda, a tak se o obyčejném vojákovi Smovi psalo tak často, až vznikl obraz hrdiny téměř antických rozměrů.

Zakládaly se však na reálných úspěších. Během méně než 100 dnů Simo zabil víc než 500 Rusů, tzn alespoň pět denně, a to během krátkých severských dnů uprostřed zimy, kdy teploty padaly k minus 40 stupňů.

Jeho úspěšné zásahy nepřátel, počítané od začátku války, tedy od 30. listopadu 1939, potvrzené finskou armádou, jsou vskutku úctyhodné, posuďte sami:

Samotný Simo Häyhä o tom nikdy veřejně nemluvil, ale jeho soukromé paměti, objevené v roce 2017, uvádí, že „toto je jeho seznam hříchů“, a odhaduje celkový počet zastřelených na zhruba 500.

Jak zdroje finské armády, tak i jeho paměti z něj tak činí nejsmrtonosnějšího ostřelovače všech dob.

Häyhä používal svou pušku, kterou mu vydala Civilní garda, ranou sérii SAKO M/28-30, sériové číslo 35281, číslo Civilní gardy S60974. Jednalo se o finskou variantu pušky Mosin-Nagant pro Civilní gardu, známou jako „Pystykorva“ (doslova „Špic“ kvůli podobnosti předpažbí s hlavou psa typu špic), komorovanou na náboj 7,62×53R finské konstrukce Mosin-Nagant. Když bojoval jako velitel skupiny se zbytkem své jednotky, používal samopal Suomi KP/-31.

Häyhä dával přednost železným mířidlům před teleskopickými, protože umožňují odstřelovači představovat pro nepřítele menší cíl (při použití teleskopického zaměřovače musí odstřelovač zvednout hlavu o několik centimetrů výše) a lze se na ně spolehnout i v extrémních mrazech, na rozdíl od teleskopických mířidel, která mají tendenci se v chladném počasí zakalovat. Další nevýhodou teleskopických zaměřovačů je, že sluneční světlo se může odrážet od čoček a odhalit polohu odstřelovače. Häyhä neměl předchozí výcvik s optickými puškami, a proto raději nepřešel na sovětskou optickou pušku (M/91-30 PE nebo PEM).

Obvykle se na předem vyhlédnuté stanoviště přesunul dlouho před svítáním a zůstal tam až do západu slunce. A zastřelil každého nepřátelského vojáka, který šel kolem.

6. března 1940, pouhý týden před koncem války, byl Häyhä těžce zraněn, když mu výbušná střela vypálená vojákem Rudé armády protrhla obličej a roztříštila levou dolní čelist. Po bitvě, kdy se zdálo, že je mrtvý, byl uložen s ostatními padlými na hromadu mrtvol. Nicméně přežil.

Zvěsti o Häyhäho smrti se rozšířily po celém Finsku a Sovětském svazu. K vědomí se probral o týden později, 13. března, v den vyhlášení míru. Když si v novinách přečetl zprávu o své smrti, poslal do novin dopis, aby nedorozumění napravil.

Rekonvalescence trvala dlouho a vyžádala si rozsáhlou léčbu a několik operací, po nichž zůstaly viditelné jizvy, které mu zůstaly po zbytek života. Přesto, když vypukla pokračovací válka (1941-1944), požádal o povolení vrátit se do frontových linií. Vzhledem k závažnosti zranění obličeje, z nichž se stále zotavoval, však byla jeho žádost zamítnuta. Pokračovací válku Häyhä strávil na domácí frontě, kde se staral o své hospodářství. Obdržel také několik vyznamenání.

Trvalo několik let, než se Häyhä ze zranění plně zotavil. Přestože jeho obličej zůstal znetvořený. Pracoval na rodinné farmě, a kromě zemědělství se rád věnoval lovu, mezi jeho loveckými výpravami se v průběhu let objevil i finský prezident Urho Kekkonen. Stal se také úspěšným lovcem losů a chovatelem psů.

Někteří lidé však jeho činy během Zimní války neschvalovali; setkal se s nenávistí, a dokonce s výhrůžkami smrtí. Zranění, která ve válce utrpěl, zanechala rozpoznatelné jizvy v obličeji, takže se jako známá osoba vyhýbal větším skupinám lidí. Nikdy se neoženil, žil jako starý mládenec, nakonec se pro něj práce na statku stala příliš obtížnou, a tak dal statek do pronájmu a přestěhoval se do činžovního domu v centru Ruokolahti.

Häyhä byl znám jako skromný člověk, který se nikdy nechlubil svými válečnými zásluhami. O válce a svých zážitcích mluvil jen zřídka. Když se ho v roce 1998 zeptali, jak se stal tak dobrým odstřelovačem, odpověděl jednoduše: „Cvičením.“ V rozhovoru pro Helsingin Sanomat ke Dni nezávislosti v prosinci 2001, krátce před svými 96. narozeninami, se Häyhä otevřel svým válečným zážitkům. Zeptali se ho, zda cítí výčitky svědomí, že zabil tolik lidí. Odpověděl: „Dělal jsem, co mi bylo řečeno, jak nejlépe jsem mohl. Nebylo by žádné Finsko, kdyby všichni neudělali totéž.“.

Poslední roky života strávil Häyhä v domově důchodců pro válečné veterány v Hamině, kde zemřel v roce 2002 ve věku 96 let a byl pohřben ve svém rodném městě Ruokolahti.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Simo_Häyhä

https://www.researchgate.net/publication/346392030_White_death_finnish_world_war_two_narrative_and_alternative_heritage_work_in_social_media_Tuuli_Matila_White_death_finnish_world_war_two_narrative_and_alternative_heritage_work_in_social_media

https://en.wikipedia.org/wiki/Simo_Häyhä#cite_note-8