Článek
Každého, kdo poslední týdny byť jen koutkem oka sledoval počiny nového amerického prezidenta, muselo napadnout, že se Trump buď úplně pomátl, nebo naopak za jeho chaotickým stylem vězí nějaký tajný sofistikovaný plán.
Nemyslím si ani jedno z toho a to druhé ještě méně. Současné dění považuji za cirkusový ego-trip jednoho starého muže, jemuž odjakživa chybí sebereflexe a který shodou okolností dokonale zapadl do poptávky po hlasitých šašcích postpravdivé doby.
K tomu bych rád zmínil dvě staletími osvědčené lidové moudrosti, zaprvé to o pokažených hodinách, které dvakrát denně ukazují správný čas, a pak to druhé o dětech, bláznech a filozofech, kteří mluví pravdu a proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou. Kam si ve smé mysli zařadíte Trumpa, nechám zcela na libovůli každého ze ctěných čtenářů.
Přiznám se, že moje víra v Ameriku a její demokracii je tak velká a bláhová, že věřím, že přežije i Trumpův maniakální ego-trip. A že dokonce – odmyslíme-li si ty nespočetné záplavy nesmyslů – i nám, coby Evropě, může jakýmsi podivuhodným řízením osudu pomoci nevědomě nastavit správný kurs.
Mám za to, že Evropa prostě potřebovala studenou sprchu, aby se konečně začala vážně zabývat svou vlastní bezpečností či závislostí na Americe. V tomhle ohledu může Trump – a zatím se mu to daří – přispět velkým dílem k dospělosti EU.
Nicméně – docela rád bych se podíval na ten cirkus v Bílém domě trochu jinýma očima. Zkusme si na chvilku spolu položit pár podstatných otázek: Proč vládne Trump tak, že jeden den útočí na média, druhý den chválí sám sebe a uvaluje cla na kohokoli kdo jde zrovna kolem a třetí den vyvolává kontroverze, které nikdo nečekal? Je to prostě proto, že neví, jak jinak? Co v tom sakra vězí?
Anatomie mediálního cirkusu
Když se Donald Trump stal prezidentem, mnozí zcela bláhově čekali, že se z něj stane seriózní státník. Mýlili se. Místo klidného vedení země rozpoutal chaos, který by mohl konkurovat cirkusu na kolečkách. Ale proč?
Za prvé, Trump není politik, jaký by se narodil na stránkách učebnic. Vyrostl a přišel ze světa reality show, z byznysu, kde je pozornost všechno. Když stavíte kasina nebo prodáváte své jméno, musíte prostě být hlasití, vidět a slyšet. No a Trump přinesl tenhle přístup do Bílého domu a pojal svoje druhé prezidentství a styl vládnutí jako show. Chaos z tohoto pohledu není chyba, je to jeho styl. Když jste v centru pozornosti, nikdo se nedívá na nudné detaily, jako jsou politické programy nebo složité reformy. A Trump to ví. Každý tweet, každý skandál, každý výrok byl jako žonglování s ohněm je prostě vypouštěn za jediným účelem – udržoval lidi v napětí a sebe na titulních stránkách.
Za druhé, chaos mu slouží jako zbraň. Vzpomeňte na Sun-c’a a jeho Umění války. „Flood the zone“, zaplavit prostor, říká se anglicky, to Trumpův trik, i když třeba tohle slovo ani nezná. Zahlcuje veřejnost informacemi – někdy pravdivými, často lživými, vždy ale kontroverzními, hýbe geopolitickým kompasem jako nikdo jiný předtím. Co platilo včera, neplatí dnes, zprava doleva, a tak podobně.
Média, odpůrci, dokonce i jeho vlastní poradci se v tom ztrácí. Když se novináři snažili ověřit jeden jeho z jeho výroků, už přišel další. Když se demokraté snažili zaútočit, Trump změnil téma. Chaos mu dával kontrolu, protože zatímco ostatní se snažili zorientovat, on diktoval tempo hry.
Za třetí, chaos maskuje jeho slabiny. Trump fakt nikdy nebyl expert na politiku, ekonomiku ani diplomacii. Neměl trpělivost na dlouhé plány nebo složité strategie. Ale v chaotickém prostředí to nevadilo. Když se všechno točí kolem jeho nejnovějšího tweetu nebo skandálu, nikdo nemá čas se ptát, proč jeho daňová reforma pomohla hlavně boháčům, nebo proč jeho zahraniční politika vypadala jako improvizace. Chaos byl kouřová clona – zakryl nedostatky a udržel pozornost jinde.
Za čtvrté, Trumpův chaos rozděluje, kolíkuje mentální prostory. Sun-c’ by mu tleskal za „rozděl a panuj“. Trump jistě vnímá a ví, že polarizovaná společnost je snadněji ovladatelná. Když zaplavil Ameriku různými narativy – o fake news, o zkorumpovaných elitách, o „nepřátelích národa“ – rozdělil lidi na tábory. Jeho příznivci ho zbožňovali, odpůrci nenáviděli, ale nikdo nemohl ignorovat. A zatímco se hádali, Trump si upevňoval moc. Rozdělený národ nemá sílu se sjednotit proti jednomu vůdci.
A za páté, chaos odpovídá jeho šaškovské osobnosti. Trump je impulsivní, emotivní, někdy až dětsky tvrdohlavý. Neplánuje dopředu na deset tahů, jako nějaký šachový mistr, reaguje intuitivně v reálném čase – když ho něco naštve, tweetne o tom. Když ho někdo kritizuje, zaútočí zpět. Jeho chaos tak není jen strategie, je to odraz jeho já. Ale paradoxně mu to funguje. V době sociálních sítí, kde I média udrží pozornost sotva pět minut, je jeho nepředvídatelnost výhodou. Lidi to baví, nebo děsí, tak či tak je to neodvratně přitahuje. Trump se stává slonem v místnosti, na nějž je nemožní nemyslet.
Proč tedy Trump vládne tak chaoticky?
Chaos a strhávání pozornosti je jeho způsob, jak přežít a zvítězit v prostředí, kde tradiční pravidla už neplatí. Nebyl jak už jsem psal, nikdy klasický politik, co čte projevy, váží slova a přemýšlí nad tím, jak jeho činybudou vnímány. Byl a je to showman, co hraje podle svých pravidel. Chaos mu dává moc – ne proto, že by ji plánoval získat jako nějaký machiavellistický génius, ale proto, že v chaosu se cítil jako doma. A Amerika, která ho zvolila, mu ten chaos umožnila.
A tak jeho vládnutí nebylo jen chaotické, bylo to chaos s metodou. Možná ne vždy promyšlenou, ale účinnou. Sun-c’ by se usmál a řekl: „Uprostřed chaosu je příležitost.“ A Trump tu příležitost našel – a využil ji, jak jen mohl.
A teď je na nás, Evropanech, jak se k tomuhle budíčku postavíme sami za sebe.
