Článek
Každý, kdo vlastní nebo vlastnil jakéhokoliv domácího mazlíčka, to zná. Neurčitá obava, co se stane když… Většina z nás tyto myšlenky více či méně dokáže vytěsnit, a dokud je zvíře mladé, zdravé, plné elánu, není v podstatě co řešit. V případě potřeby zajdeme na očkování, pro antiparazitika, občas pořešit nějaký ten menší problém a je to. V dnešní době se lze téměř všude objednat telefonicky nebo online, takže vlastně ani není moc důvod k vysedávání po čekárnách, všechno je fajn a zalité sluncem.
První potíže nastávají s přibývajícím věkem. Tu pohybové potíže, tu zažívací potíže, nedejbože nějaká vrozená vada. Nu což, veterinárního lékaře navštívíme častěji, do repertoáru požadovaných přípravků se zařadí kloubní výživa, něco na bolest, gastrodieta, vitamíny, ale pořád to jde. Pak ale přijde situace, kdy už to nejde.
Je zcela jedno, zda se jedná o zvířátko vážněji nemocné, nebo o náhlý úraz. Je jedno, zda se jedná o hafana se selhávajícím srdíčkem, o kočičku se silným epileptoformním záchvatem nebo o jakékoliv zvíře po srážce s autem. Nebo se jedná o dilataci s následnou torzí. Nebo o komplikovaný porod. Ve všech těchto případech je potřeba kdo? No ten pán nebo paní, kteří si dosud vždy věděli rady, kdo zvíře očkoval, odebíral krev, stříhal drápky. Jenže je víkend nebo noc. Jenže ten někdo najednou není. Panika. Co budeme dělat? Začíná frenetické sjíždění internetových prohlížečů, kde je nějaká veterina nonstop. Obvolávají se přátelé, známí, později i neznámí…
Většina pejskařů i kočkařů zná nějakého lékaře nebo lékařku, kteří, ačkoliv neslouží oficiálně pohotovost, bývají třeba ochotnější nebo mají více možností než někdo další. Někdy skutečně pomohou i mimo své ordinační hodiny na úkor své rodiny, spánku, nebo cokoliv, a budiž jim za to blahořečeno. Někdy se bohužel ani to nepovede a nastává další fáze - vytelefonování veterinární pohotovosti s dojezdem 100 - 120 Km. A to už je pořádná „štreka“. Pokud máte to štěstí a je vám přislíbeno, že budete ošetřeni a váš příjezd je očekáván na nějakou dobu +/- autobus čtvrt hodiny, čeká vás něco, co nechcete zažít ani v nejhorším snu. S naříkajícím, umírajícím zvířetem, s vaším životním parťákem překračujete veškeré myslitelné dopravní předpisy, nevidíte na cestu, protože slejvák s vlastními slzami moc prokouknout nejde. Do toho ideálně pár zpětných hovorů od známých, že „tenhle taky nebere a jeď vopatrně“, k tomu celou cestu parťákovi na zadních sedačkách nebo v kufru slibujete, že mu pomůžou, že bude dobře. No, tak nyní už nepomůžou.
Narážím samozřejmě na situaci, kdy ukončila svou pohotovostní službu klinika Zodiacus 97 Plzni. Dej jim Pán Bůh věčnou slávu za to, co pro nás a naše zvířecí parťáky měsíce a roky dělali. Bohužel, situace je, jaká je, a můžeme nyní jezdit do Prahy. Skutečně? Skutečně je to řešení? Jasně, že ne. Nával klientely ze dvou až tří dalších krajů prostě nelze zvládnout, a tak v telefonu slyšíte litujeme, máme tu dvě akutky, zkuste to jinde. Chápu, děkuji vám. Ale, chápe to ale také ten pes, který má amputované nohy vlakem, nebo ten, kterýmá tu smůlu a šílí v bolestech při probíhající torzi? Nebo třeba má to chápat nalezené zvíře uprostřed noci, které uteklo nepozornému chovateli, bylo sraženo autem a nyní si už v poklidu umírá na následky bolesti, šoku a podchlazení? CO KONKRÉTNĚ a jak legislativně správně má tedy dělat chovatel, pokud mu zákon (ale i obyčejná etika praví),. že má zvířeti poskytnout pomoc? Zeptal jsem se za nás za všechny na komoře veterinárních lékařů, na státní veterinární správě a na ministerstvu zemědělství. Nu což, veterináře jsme už hledali, nenašli, třeba budeme mít větší štěstí třeba na myslivce, kteří vlastní střelnou zbraň a většinou jsou k zastižení v noci. Myslíte si, že je to černý humor? Ne, není. Nikomu bych nepřál zažít tu šílenou bezmoc, kdy by si majitel přál pro svého parťáka aspoň tu kulku.
