Článek
Štěně, které mělo zemřít
Myslím, že to byl čtvrtek. Pozdní čtvrteční večer.
Tou dobou jsem byl ještě v klasickém pracovním poměru. Byla to časově poměrně náročná práce, ale měla jednu velkou výhodu – určitou časovou flexibilitu. Právě díky ní bylo možné alespoň částečně skloubit zaměstnání s výkonem záchranné a odchytové služby pro zvířata.
Toho večera mi zazvonil telefon, který odstartoval sled zcela nečekaných událostí.
Policie nás žádala o zcela akutní výjezd do jednoho menšího města. Podle prvních informací mělo dojít ke spáchání trestného činu na zvířeti, které neprodleně potřebovalo pomoc.
V takovou chvíli člověku hlavou běží různé scénáře. Říká si, že na místě pravděpodobně najde dlouhodobě týraného nebo podvyživeného psa, kterého bude potřeba převzít do péče.
Realita byla úplně jiná.
Adresa nás zavedla k nenápadnému panelovému domu. Před vchodem už čekal policista, který nás stručně seznámil se situací. V bytě se mělo nacházet těžce zraněné štěně, které potřebovalo okamžitou veterinární pomoc.
Vyšli jsme po schodech nahoru.
První, co mě zarazilo, byly vstupní dveře. Vypadaly, jako by do nich narazil slon. Až později jsme se dozvěděli proč.
Hned za nimi byla na podlaze rozmazaná kaluž krve. Na štěně až děsivě velká.
Leželo hned vedle.
Bylo v silném šoku. Celé se třáslo a bylo vidět, že má obrovský strach.
V takovou chvíli člověk nemá čas ani myšlenky řešit vlastnické vztahy, důvody celého konfliktu nebo cokoliv jiného. Potřebujete vědět jediné – jakým způsobem ke zranění došlo, kde je zvíře nejvíce poraněné, odkud krvácí a co je potřeba udělat během několika následujících minut.
Velkou výhodou tehdy bylo, že ještě fungovala nepřetržitá veterinární pohotovost a zároveň jsme měli na telefonu smluvního veterinárního lékaře. Po konzultaci zdravotního stavu jsme poskytli neodkladnou první pomoc a připravili štěně k transportu.
Naložili jsme ho na nosítka a opatrně jej nesli po schodech dolů.
V tu chvíli se po chodbě začalo ozývat klapání dveří. Jeden soused za druhým vykukoval, co se vlastně stalo. Pro ně možná neobvyklé zpestření večera. Pro nás boj o každou minutu.
Pejsek na nosítkách jen slabě kňučel.
Naložili jsme ho do auta a vyrazili zpět do Karlových Varů.
Pomalu.
Velice pomalu.
Po předání štěněte do rukou veterinárního lékaře jsme poprvé měli několik minut klidu. Vyšli jsme před ordinaci, kam mezitím dorazila i policejní hlídka, která zasahovala na místě. Jeden z nich se mě s úsměvem zeptal:
„Vy jste jeli tak pomalu kvůli němu, že jo?“
Podíval jsem se na naši Astru a odpověděl:
„To ani ne… ono to rychleji nejede.“
Samozřejmě hlavně kvůli jeho zdravotnímu stavu. Jenže pravdou bylo, že ani naše tehdejší technika žádné závodění neumožňovala. Jezdili jsme starou Astrou F, koupenou asi za osm tisíc korun. V podlaze byla díra, že by jí bez problémů prošla kočka, a do kopce se auto rozhodně nepředřelo. O to víc jsme si přáli jediné – aby štěně vydrželo ještě pár minut.
Dozvěděli jsme se první podrobnosti.
Štěně bylo několikrát surově zadupáno do země jen proto, že se doma počůralo. Pachatel tuto skutečnost telefonicky oznámil své partnerce, která byla tou dobou v práci. Právě ona přivolala Policii České republiky.
Tehdy jsem si myslel, že je naprosto normální, že policie v podobném případě přijede, vyzve pachatele k otevření dveří a pokud ten nereaguje, vstoupí do bytu a zachrání zvíře.
Dnes už vím, že podobné situace rozhodně nejsou samozřejmostí.
Dodnes oba členy tehdejší hlídky považuji za hrdiny onoho večera. Dokonce jsem tehdy osobně volal vedoucímu příslušného obvodního oddělení a navrhl, aby byli za svůj profesionální přístup nějakým způsobem oceněni.
Tou dobou jsme navíc ještě vůbec neměli vlastní záchrannou stanici. Nebyl oplocený areál, karanténní boxy ani prostory pro následnou péči. Existovala pouze malá místnost sloužící jako sklad vybavení.
Bylo tedy jasné, že po veterinárním ošetření nemáme štěně kam umístit.
Odvezli jsme ho ke mně domů. Ten večer spalo v mojí posteli.
Tenkrát jsem byl přesvědčený, že tím celý příběh skončil. Štěně přežilo, policisté odvedli skvělou práci, veterináři převzali další péči a všechno bude zase v pořádku.
Mýlil jsem se.
Právě od tohoto případu se začala odvíjet jedna zkušenost, která se v dalších letech opakovala znovu a znovu. Záchrana zvířete bývá často tou nejjednodušší částí celého příběhu. To nejtěžší totiž mnohdy přichází až potom.
Alter alterius robur est.
Právě tehdy jsem si znovu uvědomil jednu důležitou věc. Při záchraně života není podstatné, kdo udělá největší kus práce. Podstatné je, aby každý udělal svůj díl.
Policisté nám umožnili bezpečně zasáhnout. My jsme poskytli první pomoc, převoz a převzali odpovědnost za další péči. Veterináři navázali tím, co jsme sami udělat nedokázali.
Jeden bez druhého bychom neměli šanci.
