Článek
První praskliny
Jak mnozí z vás správně poznali podle fotografií i vzpomínek v komentářích, štěně z minulého dílu se jmenovalo Denny.
Následující dny a týdny se stal naším malým hrdinou. Podstoupil řadu vyšetření, rentgenů i léčby a postupně začalo být zřejmé, že měl obrovské štěstí v neštěstí. Přestože utrpěl velmi vážná zranění, všechno nasvědčovalo tomu, že by jednou mohl žít plnohodnotný život bez trvalých následků.
Nakonec se to opravdu podařilo. Denny našel nový domov, kde prožil spokojený život.
Když jsem si četl vaše komentáře pod minulým dílem, udělalo mi radost, kolik z vás si na něj dodnes vzpomíná. Někdo si vybavil fotografii se sádrou, jiný fotografie z nového domova. Právě to je asi největší odměna. Když se na podobný příběh nezapomene.
Většina lidí si v takové chvíli řekne:
Máme vyhráno.
Jenže právě tady příběh zdaleka nekončil.
Když se dnes ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že příběh Dennyho měl vlastně dvě úplně odlišné roviny. Tou první jsem vás provedl minule. Druhá se na veřejnost téměř nikdy nedostala. A přitom právě ona ovlivnila následujících třináct let naší práce možná více, než jsem si tehdy vůbec dokázal představit.
Najednou se přestal řešit samotný Denny.
Začalo se řešit, komu vlastně patří. Kdo je oprávněný o něm rozhodovat. Jestli jsme vůbec měli právo jej odvézt. Komu jej předat. A kdo měl rozhodnout o tom, zda je bezpečné vrátit ho zpět do prostředí, odkud byl odebrán.
Nikdo z nás nebyl právník. Byli jsme lidé, kteří přijeli na výzvu Policie České republiky zachránit těžce zraněné štěně. Upřímně řečeno mě tehdy ani nenapadlo, že tím ta jednodušší část celé události teprve skončila.
O několik dní později jsem seděl na policejní služebně před kriminalistou.
„Proč jste štěně odváželi?“
„Protože jsme byli vysláni prostřednictvím linky 158.“
„Kdo vám k tomu dal pokyn?“
„Operační důstojník Policie České republiky.“
Další otázka následovala téměř okamžitě.
„Na jakém právním základě jste měli štěně u sebe?“
Na okamžik nastalo ticho. Přiznávám, že jsem podobnou otázku vůbec nečekal.
Připadal jsem si, jako bychom udělali něco špatného jen proto, že jsme zachránili těžce zraněné zvíře.
V průběhu výslechu zaznělo, že podle vyjádření krajské veterinární správy jsme nepostupovali správně, protože na místě nebyla veterinární správa ani odbor životního prostředí a nedošlo k úřednímu odebrání zvířete.
Požádal jsem proto o zaprotokolování svého stanoviska.
Uvedl jsem, že mi není znám interní postup Policie České republiky a nejsem schopen posoudit, jaké další orgány měly být k případu přivolány. Pokud však policie považovala účast krajské veterinární správy nebo odboru životního prostředí za nezbytnou, nerozumím tomu, proč tyto orgány nebyly prostřednictvím policie vyrozuměny stejným způsobem, jako byla vyrozuměna naše služba.
Současně jsem požádal o zaprotokolování ještě jedné skutečnosti.
Ani po čtrnácti dnech žádný z příslušných orgánů neprovedl kontrolu zdravotního stavu štěněte, nevyžádal si veterinární zprávy ani jinou zdravotnickou dokumentaci.
Obě moje vyjádření byla pouze zaprotokolována.
Bez dalších otázek.
Bez vysvětlení.
Odcházel jsem z policejní služebny s pocitem, že někde existuje pravidlo, které neznám. A pokud existuje, chci mu porozumět. Pokud neexistuje, pak je potřeba ho vytvořit. Protože jsem věděl jediné.
Podobné případy budou přicházet znovu.
Jako by toho nebylo málo, o něco později jsem se dozvěděl ještě jednu překvapivou informaci.
Na naši organizaci bylo podáno trestní oznámení
Myslel jsem si, že tím příběh skončil. Mýlil jsem se. O několik dní později jsem se dozvěděl, že na naši organizaci bylo podáno trestní oznámení. Oznamovatelkou byla žena, žena, která se během Dennyho léčby přišla podívat na svého psa a poděkovala nám za péči a jeho záchranu…
Tehdy jsem ještě netušil, že nejde o výjimku
Tehdy jsem ještě netušil, že právě podobné otázky, nejasnosti a hledání správného postupu se stanou červenou nití, která prochází všemi našimi příběhy po dlouhé následující roky.
