Článek
Pes se ztratil v neděli. Administrativní chyba
Představme si úplně fiktivní obec Horní Dolní a jejího neméně fiktivního starostu Tondu Vomáčku. Je neděle večer, venku je zima a vy na ulici najdete psa. Klepe se zimou, majitel nikde. Uděláte tedy přesně to, co by asi udělal každý rozumný člověk – pokusíte se zjistit, kdo se o něj postará. Zavoláte na obec. Nikdo to nebere. Zkusíte starostu. Nic. Odbor životního prostředí? V neděli samozřejmě ne. Městská policie? Ta dnes neslouží. Zbývá Policie ČR. „Volejte městskou policii.“ Namítnete, že městská policie v neděli není v práci. Odpověď se v zásadě dá shrnout slovy: „Tak to vám nepomůžeme.“ A v tu chvíli stojíte na ulici, vedle vás se klepe cizí pes a začíná poměrně zajímavý experiment: zjistit, kdo v České republice vlastně řeší nalezeného psa, když má tu drzost ztratit se mimo úřední hodiny.
Podle občanského zákoníku má nálezce zvířete, u kterého je zjevné, že mělo vlastníka, a jehož vlastník není znám, oznámit nález bez zbytečného odkladu obci. To zní jednoduše. Jenže zákon se čte podstatně pohodlněji v kanceláři než v neděli večer na ulici. Občan totiž nepotřebuje vědět, kdo koho metodicky řídí, co patří do samostatné působnosti a který orgán má jakou kompetenci. Potřebuje odpověď na jedinou otázku: „Mám tady živého psa, nemohu si ho vzít domů. Co s ním mám teď udělat?“
A ono může být ještě podstatně hůř. Před lety jsem řešil případ, kdy podobný problém nastal kolem druhé hodiny ráno. Jenže tentokrát nešlo o psa, který někde smutně seděl a čekal na pomoc. Pes se pohyboval venku a napadal lidi. Najednou už tedy nebylo možné problém elegantně odložit do následujícího pracovního dne. Přesto se znovu ukázalo, jak dokonale může systém fungovat do okamžiku, než po něm někdo skutečně něco potřebuje. Nakonec jsem pro psa přijel já. A místo toho, aby tím problém skončil, následovala ještě debata o tom, kdo vlastně zásah objednal a kdo jej má zaplatit. Člověk tak může ve dvě ráno vyřešit problém, který nikdo jiný řešit nechce, a ráno zjistit, že největším problémem celého zásahu byl patrně on sám.
Tahle otázka mě proto nezajímá od včerejška. Zabývám se jí roky a kdysi jsem naivně předpokládal, že pokud existuje systémový problém, musí existovat také instituce, která je schopná jej systémově vyřešit. Obrátil jsem se proto i na orgány činné v trestním řízení kvůli dlouhodobému neřešení podobných situací. Dozvěděl jsem se, že samotné neřešení této problematiky automaticky trestným činem není a že odpovědnost navíc nelze jednoduše připsat jednomu starostovi. Bylo mi doporučeno obrátit se na kraj. Obrátil jsem se tedy na kraj. Tam jsem se v zásadě dozvěděl, že obci nemohou jednoduše nařídit, jak má tuto problematiku řešit, a jejich role je především metodická. Byl jsem odkázán na Ministerstvo vnitra. A tak jsem napsal Ministerstvu vnitra.
Tady se problém vyřešil způsobem tak elegantním, že by byla škoda jej neuvést.
Ministerstvo neodpovědělo vůbec.
Pes z našeho modelového příběhu by v tomto okamžiku pravděpodobně zestárl.
A právě tady je podle mě podstata celého problému. Nejde o jednoho starostu, jednu obec ani jednoho policistu. Nejde ani o požadavek, aby v každé vesnici stál čtyřiadvacet hodin denně připravený profesionální odchytář. Jde o něco mnohem prostšího: pokud právní řád říká občanovi, že má nález zvířete oznámit obci, měl by zároveň existovat reálně použitelný postup pro situaci, kdy obec není dostupná a nálezce zvíře nemůže převzít do vlastní péče. A už vůbec by neměl systém přestat existovat v okamžiku, kdy nejde o přátelského psa, ale o zvíře, které může představovat bezprostřední problém pro svoje okolí.
Po letech mě na tom fascinuje jedna věc. Dokážeme vést dlouhé debaty o působnosti obcí, kompetencích krajů, pravomocích policie, metodickém vedení i odpovědnosti jednotlivých orgánů. Dokážeme občana poslat z obce na policii, z policie jinam, z kraje na ministerstvo a z ministerstva patrně do míst, odkud už se pošta nevrací.
Jen stále neumíme spolehlivě odpovědět člověku, který stojí v neděli večer na ulici vedle cizího psa:
„Dobře. A co s ním mám teď udělat?“
Možná by právě touhle otázkou měla celá debata začínat.
