Článek
Byl to běžný pracovní den. Vlastně úplně obyčejný den, který ničím nevybočoval z průměru. Podzimní počasí, stále ještě příjemně teplo, nic, na co by si člověk mohl stěžovat. Sem tam nějaký telefonický dotaz, žádné drama. Zkrátka jeden z těch dnů, kdy si člověk skoro začne namlouvat, že by snad mohl být i klid.
Z poklidného rozjímání mě vytrhl telefonát místostarosty nedaleké obce. „Máme tady pravděpodobně úmrtí staršího pána. Jenže ho hlídá mohutný pes a nemůžeme se k němu dostat.“ – „Ale, ale… To je zlé. To je zlé. Hned k vám jedu.“
Nemám tyhle události moc rád. Ne snad kvůli samotnému zásahu. Spíš kvůli cestě zpátky. Člověku pak běží hlavou spousta věcí. Jak asi vypadaly poslední chvíle toho člověka? Jaký měl život? Byl s ním spokojený? A co ten pes? Chápe vůbec, co se stalo? Co si má teď počít?
S podobnými myšlenkami jsem přijel na nahlášenou adresu. Malý domek stál hned u hlavní silnice procházející vesnicí. Před ním policejní auto, sanitka a starosta obce. „Dobrý den, tak jsem tady. Co pro vás můžu udělat?“ ptám se starosty a přítomných policistů.
Situace byla následující. Pán neotevřel pečovatelské službě. Nereagoval na zvonění ani bouchání. Uvnitř byl ale jeho velký pes, takže se k němu nikdo neodvažoval vstoupit. Plán byl jednoduchý: vyrazit dveře a já psa odchytím.
„Ale prosím, beze všeho,“ říkám. „Jen bych to udělal trochu jinak. Když vyrazíme dveře, pes nám může vyběhnout ven, a to nechceme. Navíc dveře jsou podstatně dražší než jedna okenní tabulka. Jestli nejste proti, šel bych oknem.“
Nikdo proti nebyl. Připravil jsem si odchytovou tyč, rukavice a multifunkční nůž. Jeho součástí je mimo jiné i hrot na rozbití skla. Je to zvláštní pocit, rozbíjet někomu okno za přítomnosti policie a starosty a vědět, že tentokrát vás za to opravdu nikdo nezatkne.
Sklo s řinčením prasklo a několik střepů spadlo dovnitř. Pes za oknem štěkal, ale podle tónu to vypadalo spíš na obranný postoj než na bezprostřední útok. Opatrně jsem prostrčil ruku dovnitř a otevřel okno klikou. Bohužel při tom vzalo za své i několik květináčů stojících na parapetu. Pes štěkal ještě víc. K útoku se ale stále neměl.
Vlezl jsem dovnitř. Ocitl jsem se v malé kuchyňce, ve které jako by se zastavil čas. Starý nábytek, talíře, hrnečky – všechno mi připomínalo domácnost mojí babičky. Ve dveřích do vedlejšího pokoje stál pes. Vrčel, cenil zuby a hlídal svého pána. V tu chvíli mi ho bylo vlastně líto. Dělal přesně to, co považoval za správné. Nikoho neznal, do domu mu právě rozbitým oknem vlezl cizí člověk a on chránil svého pána.
Natáhl jsem odchytovou tyč a pokusil se mu nasadit smyčku. Zbytečně. Hafan kapituloval a ustoupil dál do pokoje. Teprve teď jsem uviděl postel u zdi. Pod peřinou ležela lidská postava. Šedivé vlasy, starý kabátek od pyžama. Pes kňučel, vrčel a dál postel hlídal. Znovu jsem proti němu natáhl tyč. Tentokrát vyklidil pole úplně a odběhl do kuchyně.
Zvenku se ozvalo: „Jste v pořádku?“ – „Jo!“
Přistoupil jsem k posteli. Chtěl jsem překontrolovat puls, i když jsem vlastně očekával jen potvrzení toho, s čím jsme všichni od začátku počítali. Přestože jsem měl rukavice, podvědomě jsem se připravoval na dotyk studeného těla a posmrtnou ztuhlost.
Nemohl jsem se mýlit víc.
Nejenže se žádný chlad ani ztuhlost nekonaly. Ten člověk se najednou otočil. A vytřeštil na mě oči.
Já vytřeštil oči na něj.
Jediný rozdíl byl v tom, že já jsem se neotočil.
Několik vteřin jsme na sebe naprosto beze slova zírali. Nevím, kdo z nás byl v tu chvíli překvapenější. On, protože se probudil a nad postelí mu stál cizí chlap v rukavicích s odchytovou tyčí. Nebo já, protože nebožtík právě projevil poměrně přesvědčivé známky života.
Pán se vzpamatoval jako první.
„CO TADY DĚLÁTE?!“
Já se nevzpamatoval. „No… já… já… já…“
Mozek horečně hledal nějakou důstojnou a profesionální formulaci, kterou bych mohl situaci vysvětlit. Nenašel ji.
„Prej jste mrtvej!“
„NO TO TEDA NEJSEM!“
Podíval jsem se na něj. „No… to vidím.“
Nakonec se ukázalo, že celý příběh měl podstatně méně tragické vysvětlení, než jsme očekávali. Pán byl po zubním zákroku, vzal si léky na spaní a zapil je nějakým alkoholem. Výsledkem byl spánek tak hluboký, že by ho zřejmě neprobudilo ani dělostřelectvo, natož pečovatelská služba, zvonek, bouchání na dveře nebo celý záchranný aparát shromážděný před domem.
Pes mezitím dělal přesně to, co měl. Hlídal svého pána před všemi těmi podezřelými lidmi, kteří mu bušili na dveře, obcházeli dům a nakonec jeden z nich dokonce rozbil okno a vlezl dovnitř.
Když jsme si nakonec vysvětlili, kdo je kdo, proč je okno rozbité a proč má pán před domem policii, sanitku, starostu a odchytovou službu, dostavil se i smích. Takový ten trochu strojený smích, kdy se všichni smějí hlavně proto, že si právě uvědomili, jak absurdní celá situace byla – a zároveň jsou zatraceně rádi, že dopadla právě takhle.
Odjížděl jsem tentokrát bez myšlenek na poslední chvíle lidského života. Pán žádné poslední chvíle neměl. Pes nepřišel o svého pána.
A já jsem si z toho dne odvezl jedno důležité poznání:
Když lezete někomu oknem do domu, protože je údajně mrtvý, je dobré počítat i s variantou, že vám osobně sdělí, že tomu tak není.
