Povídky ze zvířecí sanitky: Odchyt pařezu

Jsou dny, kdy telefon nezazvoní skoro vůbec.

A pak jsou dny, kdy máte pocit, že se snad všichni domluvili.

Tohle byl jeden z těch druhých.

Požadavků na výjezd bylo několik a já zrovna řešil, co udělat dřív, co chvíli počká a co už nepočká vůbec.

Do toho zazvonil telefon.

Volal starosta obce Jenišov.

Dostal informaci od jedné z místních obyvatelek, že má na svém pozemku psa, který zřejmě uvízl v plotě.

Paní byla starší, velmi špatně viděla a její pozemek měl ještě jednu drobnou konstrukční vadu.

Byl ve svahu.

A když říkám ve svahu, nemyslím tím, že se vám tam při dešti rozjede zahradní kolečko.

Myslím tím kopec, do kterého se paní vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu jednoduše nedokázala dostat.

Pes tedy mohl být zraněný, zaklíněný, případně se mohl při snaze dostat z plotu zranit ještě víc.

Nebylo moc co řešit.

Vyrazili jsme na místo.

Po příjezdu mě paní nasměrovala k místu, kde má pes být.

Dívám se.

Nic.

Dívám se lépe.

Pořád nic.

Nutno dodat, že moje schopnost rozeznat na větší vzdálenost psa od menšího hospodářského zvířete také není úplně certifikovaná, protože bez brýlí jsem slepý jak patrona.

A nahoru se mi šplhat opravdu nechtělo.

Vzpomněl jsem si, že mám v autě dalekohled.

Výborně.

Vracím se k autu, vytahuju dalekohled a zahajuju dálkový průzkum.

A skutečně.

V plotě něco je.

Ostřím.

Prohlížím.

Chvíli přemýšlím.

A pak přichází první odborný závěr:

To není pes.

Ještě jednou zaostřím.

Ne.

Rozhodně ne.

Je to pařez.

Jenže teď nastal poněkud delikátní problém.

Paní byla přesvědčená, že tam viděla psa, který potřebuje pomoc. A já jí opravdu nehodlal oznámit:

„Paní, žádného psa tam nemáte. Máte tam pařez.“

Tak jsem jí podal dalekohled.

„Zkuste se podívat.“

Chvíli ostřila.

Dívala se.

Pak znovu.

A nakonec jsme dospěli ke společnému závěru.

Ano. Je to pařez.

Žádnou metamorfózu jsme neprokázali, kouzelný prsten princezny Arabely se v okolí rovněž nenacházel, a tak jsme mohli s poměrně vysokou mírou jistoty vyloučit, že by se pes během našeho příjezdu proměnil ve dřevo.

Pacient byl stabilní.

Nevykazoval známky bolesti.

Krvácení nezjištěno.

Dechová frekvence nulová, nicméně vzhledem k druhu pacienta fyziologická.

Transport na veterinární kliniku nebyl indikován.

Po krátké konzultaci s oznamovatelkou jsme se tedy dohodli na konzervativním postupu:

Pařez necháme pařezem.

Sbalil jsem dalekohled, rozloučil se s paní a pokračoval na další výjezd.

Za ty roky jsme vyjížděli ke psům, kočkám, koním, kozám, hadům, ptákům a kdečemu dalšímu.

Pařez byl, pokud si dobře vzpomínám, jen jeden.

A nutno dodat, že patřil mezi naše nejméně komplikované pacienty.

Nevzpouzel se.

Nekousal.

Nepotřeboval sedaci.

A hlavně…

nikdo si na náš postup při jeho odchytu nikdy nestěžoval. :-D