Článek
Od posledního vyprávění se v našem příběhu posuneme o hezkých pár měsíců dále.
V mezidobí se intenzivně řešilo budování oplocení naší malé stanice, prováděly se zcela standardní odchyty zvířat, jejich vracení majitelům, veteriny, léčby, odvozy do útulků, zkrátka vše, co lze od naší služby očekávat.
Jednoho zcela běžného dne v dopoledních hodinách se rozezněl telefon.
Pamatuji si to naprosto přesně.
„Pane Prokeš, policie, potřebujeme, abyste RYCHLE přijel tam a tam. Máme tady psa, který pokousal… vážné… rychle…“
V mozku se rozsvítí červená kontrolka a přepne se na nouzový režim.
CO udělat pro to, abych byl co nejdříve na místě?
Volám kolegovi.
„Můžu, přijeď pro mě.“
No jo, ale to bude nějakých pět až deset minut zdržení.
OK, volám na obvodní oddělení. Zvedne to stálá služba.
„Vaši kolegové jsou v těžkým průseru v Novém Sedle. Potřebuju se co nejdřív dostat na místo, můžete mě doprovodit?“
Vteřina ticha.
„Jo… Vy jste kde?“
„Směřuju tam a tam, budu nabírat kolegu.“
„Fajn, sejdeme se na tomto místě. Doprovodíme vás. Jedeme tam taky.“
OK.
Kolega si přisedl do auta.
Setkáváme se s hlídkou, která pouze zagestikuluje:
„Následujte nás.“
Projíždíme sakra ucpaným městem. Blížím se ke kruhovému objezdu. Hlídka před námi klestí cestu.
V tu chvíli málem došlo k nehodě policejního vozu s nepozorným řidičem. Později se dozvídám, že tento byl dopaden jinou hlídkou a náležitě oceněn pokutou na místě.
Jedeme dál.
Najíždíme na dálnici.
Můžeme být odhadem pět minut od místa události. Adrenalin doslova stříká z uší, soustředím se co nejvíc na jízdu a zároveň v hlavě rekapituluji, co je kde v autě uloženo a co by mohlo být potřeba.
Najednou se rozsvítí oranžová kontrolka poruchy motoru.
A auto přejde do nouzového režimu.
WTF??!!! Co to je?
Vypnu a zapnu zapalování. Na chvilku to sice pomůže, ale za chvíli znovu.
Auto neumožňuje jízdu rychlejší než 90 km/h, což znamená, že hlídka se nám ztratila z dohledu.
Naštěstí to tolik nevadilo, protože provoz zde byl už vcelku normální a zbývalo nám projet pouze hlavní ulici města.
Konečně jsme na místě.
Zběžně se snažím zorientovat v nastalé situaci.
Park.
Okolo dvě vozidla dvou různých městských policií.
Vozidlo sousedního útulku.
Dva vozy PČR.
Sanitka nebo dvě, to už si nepamatuju.
A na zemi veliký chumel lidských těl v uniformách, ze kterého nějak vykukuje hlava psa.
Teda…
Polovičního telete spíš než psa.
Oni vlastními těly útočícího psa zalehli a snaží se jej všemožnými prostředky fixovat.
S kolegou vybíháme z auta. Nasazuju smyčku odchytové tyče na hlavu zvířete.
To má tlamu celou od krve a opravdu se přátelsky zrovna netváří.
„Mám sedativa!“ zavolá nějaký strážník.
„Tak stříkačku, jehlu!“ houknu na něj.
Vteřina ticha.
„Nemám…“
Další pauza.
Ticho.
Proběhne mi hlavou:
Ty vole, a to mu to jako chcete kapat do oka, nebo co?
Předávám odchytové oko kolegovi.
„Drž tak silně, jak můžeš.“
Chumel policistů mě vybízí k opatrnosti, neboť dlouhodobým tlakem a držením zvířete u země u nich pomalu dochází ke svalovým křečím a nejsou schopni rychle reagovat, pokud by se pes byť jen trochu uvolnil a pohnul.
Odbíhám pro lékárnu do auta.
Beru stříkačku, jehlu a podle dávkování aplikuji látku do svalu.
Očekávaný účinek nepřichází.
Ani náhodou.
Pes je v takovém afektu, že adrenalin spolehlivě přebíjí dávku, která by jinak relativně spolehlivě přinesla kýžený efekt.
Musíme přidat.
Ale co když…?
Na „co když“ není čas.
Opravdu ne.
Je tu několik dalších lidí akutně ohrožených na zdraví, možná i na životě.
Přidávám sedativa.
Hodně.
Téměř bez reakce.
Mám strach, že dojde k takovému předávkování, že to pes nepřežije.
KONEČNĚ.
Pes se přestává vzpouzet a upadá do hlubokého spánku.
Pomalu a velice opatrně se jeden po druhém strážníci a policisté odvalují a vstávají od psa.
Špinaví.
Zadýchaní.
Plní adrenalinu.
Stres se začíná projevovat. Všichni stojíme a chvilku nikdo nic neříká.
Není čas.
Musíme zvíře naložit a odvézt na veterinu.
Záchranka se mezitím stará o zraněné. Dodnes si zcela jasně pamatuju, že padla věta, že pokousaná paní možná přijde o ruku.
Na zemi bylo tratoliště krve a celá tato scéna působila dost děsivým dojmem.
Porouchaným vozem dojíždíme několik kilometrů na veterinu, kde na nosítkách vykládáme psa, dosud spícího v sakra hluboké narkóze.
Je kontaktován majitel kvůli dalším opatřením.
V té době jsem byl hlasitým kritikem tohoto zásahu.
Nekritizoval jsem lidi, kteří u něj byli.
Ti dělali maximum v situaci, na kterou nebyl připraven prakticky nikdo.
Kritizoval jsem — a dodnes kritizuji — systém, který na podobné situace vůbec neumí reagovat. Rozhodně ne v potřebném čase.
O následném dořešení raději nemluvím vůbec.
S odstupem let ale vnímám celou situaci diametrálně odlišně v jednom podstatném ohledu.
Každý jeden člověk na místě dělal všechno, co mohl.
A právě při této události jsem si poprvé naplno uvědomil ještě jednu věc.
Pokud by se během podobného zásahu něco stalo nám, odpovědnost bychom nesli prakticky sami.
Rizika byla naše.
Ochrana minimální.
A právě to byl jeden z důvodů, proč jsem později začal mnohem víc přemýšlet o tom, jak je podobná služba u nás vlastně systémově nastavena.
