Článek
Je únorový podvečer. Venku je téměř dvaadvacet pod nulou. Jsme sotva pár minut na procházce se psy, když zazvoní telefon. Veterinářka mi jen stihne říct, ať se připravím – pravděpodobně pojedu k pejskovi s těžkým epileptickým záchvatem.
Než telefon položím, zvoní znovu. Volá majitel. Pejsek má silný záchvat, je kousavý a potřebují ho dostat na veterinu.
Předávám svého psa přátelům a běžím k autu. Běžím… pokud se tomu v zimních botách, oteplovácích a tlusté bundě dá vůbec říkat běh. Usedám do promrzlého auta, nastartuji a vyrážím.
Skla se okamžitě zamlží. Sotva popadám dech. Hadrem si udělám malý průzor a vyrážím. Hlavou mi běží desítky myšlenek. Je to opravdu ta adresa? Nemám raději zapnout navigaci? Ne. Vím přesně, kam jedu.
Na hlavní silnici přichází první problém. Silnice je jako sklo. Chtěl bych být na místě co nejrychleji, ale zároveň musím pospíchat pomalu. Pokud skončím ve škarpě, nikomu už nepomůžu.
Venku se mezitím úplně setmělo. Zapínám výstražný maják, kontroluji baterku v přihrádce a mířím směrem na danou adresu.
Řidiči dnes překvapivě uhýbají. Přesto nemohu předjíždět, protože proti mně letí někdo na dálková světla rychlostí, ze které mrazí víc než počasí. Kruhový objezd. Zadní náprava lehce podklouzne.
Dělám, že jsem si ničeho nevšiml. Sedm minut jízdy se zdá nekonečných.
Na místě čekají dva lidé
.Posvítím dálkovými světly.
Psí bouda. Dva majitelé.
A na zemi…
...obrovská kaluž krve.
Beru lékárnu a čelovku. Už po prvním pohledu je jasné, že nejde jen o epileptický záchvat. Pes leží bezvládně v křečích. U tlamy krvavá pěna. Rychle zjišťuji, co se stalo. V záchvatu si ukousl část jazyka. Asi hodinu a půl ležel venku v mrazu kolem -22 °C, dusil se vlastní krví a kvůli křečím se k němu nikdo nedokázal bezpečně dostat.
Během několika vteřin si v hlavě skládám pořadí problémů. Masivní krvácení. Probíhající epileptický záchvat.Riziko vdechnutí krve. Silné podchlazení. Tohle jestli zvládne, to teda nevim.. Vyčistím dutinu tlamy a snažím se alespoň částečně zastavit krvácení. Potom nosítka. Deka. Izotermická fólie. Pes se i přes vyčerpání stále brání manipulaci. Podaří se nám ho společně s majitelem uložit na nosítka. Volám veterinářce aktuální stav. Podáváme diazepam.
Balíme psa do dek a fólie. Nakládáme nosítka do auta. A vyrážíme. Rychle. Ale pořád opatrně.
Na veterině už čekají.
Než se uvolní ordinace, znovu tlumím krvácení.
Jdu ještě pro kyslík. Naštěstí ho zbývá alespoň na několik minut. Pak už si pejska přebírají veterinární lékařky.
Potvrdí se šelest na srdci. Masivní krevní ztráta. A další překvapení - Místo podchlazení má tělesnou teplotu přes 42 °C. Musí se okamžitě chladit a pokračovat v intenzivní léčbě.
Tady moje práce končí. Uklízím zakrvácená nosítka. Krev je úplně všude. Na podlaze. Na stěnách auta. Na skle.
Teprve teď si zapaluji první cigaretu a vyrážím domů.Pořád přemýšlím, jestli to zvládl.
Asi po hodině a půl přichází zpráva.
Přežil.
Díky obrovskému nasazení dvou veterinárních lékařek.
A přiznám se - měl jsem obrovskou radost.
Tehdy jsme neměli vybavení, které dnes považujeme za samozřejmost. Některé věci jsem si mohl dovolit koupit až o mnoho měsíců později. Přesto se podařilo přispět k záchraně jednoho psího života.
Tehdy jsem ještě netušil, kam nás tahle cesta zavede.
