Článek
Jsem nekuřák. A upřímně řečeno, balkon v zimě pro mě obvykle znamená jen rychlou kontrolu, jestli tam vítr neodnesl truhlíky.
Jenže mám kamaráda Otu. Silného kuřáka. Celoročního. Přijede na návštěvu, a protože v bytě se u nás nekouří, hned si z kuchyně bere stoličku. Ne proto, že by si chtěl sednout ke stolu. Stolička putuje na balkon. V létě, v zimě. I v mrazu. V únoru. V minus pěti.
Tentokrát jsem si vzal bundu a vyšel na balkon s ním. Spíš ze solidarity než z potřeby nikotinu. Opřel jsem se o zábradlí, čekal pár minut zimy – a nestačil se divit.
Balkon jako sociální síť před sociálními sítěmi
Z vedlejšího balkonu se ozvalo evidentně do mobilu:
„Mami, fakt se rozvedu. Už jsem mu sbalila věci.“
O patro níž:
„Hypotéku neutáhneme, jestli zdraží plyn.“
„Tak přestaneme topit. Děti si zvyknou.“
Zleva hluboký hlas s lehkou autoritou:
„Říkám ti, kdybych byl já premiér, tak…“
„Ty nejsi ani předseda SVJ, Karle.“
Ota jen pokýval hlavou.
„Vidíš? Tady je to stejné jako u nás. A to bys koukal, co všechno se v tom našem kuřáckém prostoru řeší. Je to někdy lepší než rádio.“
Panelák je sociální síť bez hesla. Statusy se aktualizují mezi 19:30 a 22:00. Bez filtru. Bez možnosti smazat příspěvek. Stačí vyjít na balkon.
Na sídlišti se ví, kdo se rozvádí dřív, než zmizí společné fotky ze sítí.
Víme, kdo má novou práci, protože o ní mluví třetí večer po sobě.
Víme, kdo si koupil nové auto – podle tónu hlasu, když pronese:
„No jo, tak jsme si ho vzali na leasing… Těch třicet let splátek snad uneseme.“
To „snad“ je slyšet přes celý dvůr.
Zimní akustika: nic se neutají
Zima je zesilovač pravdy. V létě hlasy pohltí hřiště a otevřená okna. V únoru je slyšet i povzdech.
„Já už ho asi nemiluju,“ nese se večerem.
Panelák je Netflix bez předplatného. Jen nemůžete přepnout kanál. A scénáristou je život sám – občas komedie, občas drama, občas tragikomedie s fondem oprav v hlavní roli.
Panelák vytváří zvláštní druh intimity. Nesdílíme stůl, ale sdílíme stěnu. Nesedíme spolu u vína, ale víme, kdo ho pije víc, než by chtěl.
Anonymita? To je marketingový slogan realitních kanceláří.
Kdyby existovala Nobelova cena za komentování světa z balkonu v teplákách, česká sídliště by byla globální velmoc.
Když jsme se vrátili dovnitř po poslední Otově noční cigaretě, napadlo mě, že balkon je možná poslední místo, kde se ještě mluví bez scénáře.
Žádné lajky.
Žádné filtry.
Žádné pečlivě vybrané věty.
Jen mráz, pára od úst a pravda, která letí přes dvůr.
Na to, že na sídlišti anonymita vlastně neexistuje, už jsem si zvykl.
Ale nikdy bych nevěřil, co všechno se dá o vlastním domě zjistit za deset minut v minus pěti.
Možná se tu míjíme bez pozdravu.
Možná si ve výtahu hledíme do mobilu.
Ale večer stojíme každý na svém balkoně –
a jsme si blíž, než si myslíme.
A někdy k tomu stačí minus pět.
A Ota, kuřák.
Ilustrační foto
