Článek
„Maminko, zítra je pátek. A když není třináctého, může mít člověk i tak smůlu?“
Moje devítiletá dcera Zuzanka se tvářila nezvykle vážně. Chvíli jsem přemýšlela, odkud se ta otázka vzala, a pak mi to došlo.
„Ty máš strach z té písemky z matematiky, viď?“
Přikývla.
„Vždyť jsme to spolu několikrát procvičily. Umíš to.“
„Já vím, mami, ale mám takový divný pocit…“
Chvíli jsem přemýšlela a pak dostala nápad.
„Víš co? Někdy pomůže i amulet. Půjčím ti na zítřek svůj náramek. Není drahý, ale je pro mě vzácný a mám ho ráda. Třeba ti přinese taky štěstí.“
Zuzanka si ho hned navlékla na ruku a večer usínala s úsměvem.
„A je opravdu kouzelný?“ zeptala se ještě.
„Když budeš chtít, tak ano.“
Druhý den přišla ze školy nezvykle zamlklá.
„Tak co písemka?“
„Snad dobrý…“
Něco ale nebylo v pořádku.
„Zuzanko, co se stalo?“
Chvíli mlčela.
„Mami… já ten náramek nemám.“
Následovala série vysvětlování. Možná ho zapomněla v lavici. Možná ho ukazovala spolužačkám. Možná jí spadl.
Až nakonec vyšla pravda najevo.
Z náramku vyčnívala nitka. Zuzanka za ni zatáhla a náramek se rozsypal. Drobné černé korálky se rozkutálely po celé třídě.
„Jeden kluk je pak zametl do koše,“ přiznala téměř se slzami v očích. „Moc mě to mrzí.“
Sklopila přitom oči, jako by čekala, že se budu zlobit.
Nezlobila jsem se. Byla to nehoda.
Zavolaly jsme třídní učitelce. Ta nám ochotně poradila, že odpadky ze třídy budou vyneseny až následující ráno.
Druhý den jsme dorazily ke škole o půl hodiny dřív.
Paní vrátná nás přivítala s úsměvem.
„Máme pro vás ten pytel.“
Když jsem do něj nahlédla, málem jsem si to rozmyslela. Zbytky svačin, slupky od banánů, kelímky od jogurtů, zmuchlané papíry. Najít v tom několik drobných černých korálků vypadalo jako nemožný úkol.
Přesto jsem si pytel odnesla domů.
Na balkoně jsem dvě hodiny třídila odpadky a hledala. Dost korálků se našlo, ale zdaleka ne všechny.
Dost korálků se našlo, ale zdaleka ne všechny
„Zbytek musí být ještě ve třídě,“ rozhodla jsem.
Další ráno jsme byly ve škole znovu.
Tentokrát nás přivítala usměvavá paní uklízečka.
„Dala jsem do vysavače čistý sáček a hledala jsem dál. Podívejte.“
V dlani držela několik dalších korálků.
Bylo jich přesně tolik, aby byl náramek zase celý.
Doma jsem náramek znovu navlékla a opravila. Když se Zuzanka vrátila ze školy, čekal na ni na mém zápěstí.
Nejdřív se rozzářila nad opraveným náramkem. Pak vykřikla ještě něco důležitějšího:
„Mami! A opravdu je kouzelný! Z písemky mám jedničku!“
Podívala jsem se na opravený náramek.
A napadlo mě, že kdyby se tenkrát neroztrhl, nikdy bychom nezjistily, kolik dobrých lidí kolem sebe máme.
Paní učitelku, která ochotně poradila. Paní vrátnou, která na nás čekala s pytlem odpadků. Paní uklízečku, která kvůli několika korálkům prohledala sáček z vysavače.
A možná právě v tom bylo jeho skutečné kouzlo.
