Článek
Na chalupě jsem chtěl ze skříňky vytáhnout jeden ze starých ručníků po babičce. Místo něj jsem v ruce držel vyšívanou dečku.
„To je nádhera!“ zajásala vnučka.
A tak mě napadlo: Kolik takových deček ještě leží v českých skříních?
Háčkované, vyšívané, paličkované. Některé možná trochu zažloutlé, jiné stále překvapivě krásné. Pečlivě složené v krabicích nebo mezi ubrusy, kde čekají už desítky let.
A možná při jejich vyklízení někdo jen pokrčí rameny:
„Co s tím? Vždyť je to staré.“
Ano. Je to staré.
Ale možná právě v tom je část jejich kouzla.
Když byla dečka běžnou součástí domácnosti
Pamatuji si dobu, kdy podobné věci bývaly téměř v každé domácnosti.
Dečka pod televizí. Dečka na stole. Háčkovaná ozdoba na poličce. Vyšívaný ubrus, který se vytahoval při svátečních příležitostech.
Dečka na stůl
Byla to součást tehdejšího života.
Dnes nám taková výzdoba může připadat staromódní. Interiéry se změnily, změnil se vkus a změnil se i způsob, jakým věci pořizujeme.
Když se ale člověk na starou ruční práci podívá zblízka, začne si všímat něčeho jiného.
Drobného stehu.
Pravidelnosti vzoru.
Jemnosti příze.
A především práce, která za tím vším je.
U paličkované krajky je to ještě výraznější. Paličky, desítky nití, přesně vedené pohyby a vzor, který musí člověk znát a sledovat.
Některé staré české krajky jsou přitom mimořádně propracovaná díla. Dochované vzory českého krajkářství se dodnes rekonstruují podle starých podvinků, muzejních sbírek a pozůstalostí krajkářek.
Najednou se na člověka nedívá jen „dečka“.
Dívá se na něj řemeslo.
Kolik práce se vejde do malé dečky?
To je možná otázka, kterou si při pohledu na staré ruční práce běžně nepokládáme.
Vidíme hotovou věc.
Nevidíme večery, kdy někdo seděl s klubíčkem příze, háčkem nebo jehlou v ruce.
Možná u televize. Možná u rádia. Možná při povídání s kamarádkami.
A postupně přibývaly řádky, stehy a vzory.
Některé práce mohly vznikat celé týdny nebo měsíce.
Pro člověka, který je vytvořil, to přitom možná nebylo nic mimořádného. Byla to prostě práce rukama. Něco, co se dělalo doma, večer, když byl čas.
Právě v tom je ale jejich kouzlo.
Dnes jsme zvyklí na věci, které vznikají rychle a ve velkém množství. U staré dečky naproti tomu víme, že ji vytvořil konkrétní člověk.
Ne anonymní výrobní linka.
Možná právě proto má každá trochu jiný charakter.
Staré neznamená bezcenné
Zajímavé je, že se k těmto technikám začínáme znovu vracet.
Paličkování, háčkování, vyšívání a další ruční práce nezmizely. Lidé se je stále učí, vznikají kurzy a kroužky a tradiční techniky se předávají dalším generacím.
A mezi těmi, kteří objevují kouzlo ruční práce, jsou i děti.
Možná je pro ně překvapivé zjistit, že z obyčejné nitě může vzniknout něco krásného.
Že na začátku není hotový výrobek, ale jen materiál a vlastní ruce.
A že to chvíli trvá.
V době, kdy nám obrazovka nabídne téměř cokoli okamžitě, může být zvláštní zkušeností právě to, že některé krásné věci vznikají pomalu.
A mají vůbec nějakou cenu?
To je další zajímavá otázka.
Když se dnes podíváme na nabídky starých krajek a ručních prací, zjistíme, že jejich finanční hodnota může být velmi rozdílná. Běžná háčkovaná dečka může stát několik stokorun, ale u mimořádně starých, vzácných a dobře zachovaných prací může být situace úplně jiná.
Rozhoduje technika, složitost vzoru, kvalita provedení, stav, stáří, původ i to, jak vzácný konkrétní kus je.
U skutečně zajímavých krajkových prací se proto můžeme dostat i k částkám v řádu tisíců nebo dokonce desetitisíců korun.
Neznamená to samozřejmě, že každá dečka po babičce je starožitnost za desetitisíce.
A právě tady je dobré rozlišovat.
Jedna věc je hodnota sběratelská. Druhá hodnota řemeslná. A třetí – možná nejdůležitější – hodnota rodinná.
Sběratel může ocenit stáří, vzácnost nebo techniku.
Člověk, který rozumí řemeslu, zase dokáže ocenit, jak obtížné bylo něco takového vytvořit.
A pro rodinu může mít stejná dečka cenu úplně jinou.
Kdo ji vyrobil?
Byla to babička nebo prababička?
Dostala ji jako svatební dar?
Vyšívala na ní své iniciály?
Vznikla pro konkrétní stůl v konkrétním domě?
A kolik večerů nad ní asi strávila?
Najednou je z obyčejného kousku textilu malý rodinný archiv.
A právě proto může být zajímavé, že jedna a tatáž dečka může mít pro tři různé lidi tři úplně odlišné ceny.
Pro někoho několik stovek korun.
Pro sběratele možná tisíce.
A pro vnučku třeba hodnotu, kterou penězi vůbec vyjádřit nejde.
Možná máme doma víc, než si myslíme
Ta moje dečka ze skříňky na chalupě možná nemá žádnou mimořádnou finanční cenu.
Nevím.
Ale vnučka v ní uviděla něco, co jsem já v první chvíli přehlédl.
Krásu.
A možná právě to stojí za připomenutí.
Ne každá stará věc je cenná. Některé ale mohou být natolik krásné, pracné nebo spojené s konkrétními lidmi, že je škoda je automaticky přehlédnout jen proto, že jsou staré.
Možná proto stojí za to občas otevřít starou skříň trochu jinýma očima.
Ne proto, abychom všechno schovávali.
Ale abychom se na chvíli zastavili a podívali se, co vlastně máme v rukou.
Možná tam najdeme obyčejnou starou dečku.
A možná také kus řemesla, rodinné historie a práce člověka, který ji vytvořil před desítkami let.
A možná nás překvapí, že se nad ní dnes zastaví právě dítě.
Stejně jako moje vnučka.
„To je nádhera!“
Někdy totiž potřebujeme, aby nám něco starého ukázal někdo, kdo se na to dívá poprvé.
