Článek
Existují lidé, kteří při vaření zvládnou umývat nádobí, utírat linku a ještě si v klidu hlídat, aby se jim nepřipálila cibulka nebo nepřetekl hrnec. A pak jsou tu ti druzí. Ti, u kterých to po půlhodině vaření vypadá, jako by jejich kuchyní prošla menší přírodní katastrofa.
Přiznávám bez mučení – snažím se patřit do té první skupiny.
Vaření mám jako koníčka. Ne jako stres, závod s časem nebo nutné zlo. A možná právě proto mám rád, když je kuchyňská linka pokud možno stále čistá. Nevidím důvod čekat s umýváním až na konec, kdy člověk po obědě stojí před horou nádobí a ztrácí chuť k životu.
Když se smaží řízek, jsou to vlastně minuty zdarma. Během nich opláchnu talíře od mouky, vajíčka a strouhanky a dám je do myčky. Než otočím maso na pánvi, je hotovo.
Když se v polévce vaří těstoviny, umyju vařečku, nůž nebo prkénko. Všechno postupně mizí z linky a kuchyň zůstává přehledná.
Možná právě proto jsem zažil menší kulturní šok, když mě kamarádka pozvala na oběd.
Už během vaření nebylo skoro kam položit skleničku. Linka plná špinavého nádobí, hrnce i na podlaze, použité talíře na stole, příbory všude možně. Pohled, který ve mně vyvolával spíš otázku, jestli se chystá oběd, nebo natáčení katastrofického filmu.
Ilustrační foto
Po jídle už se jí do umývání nechtělo.
„Nevím, jak ty to zvládáš,“ povzdechla si.
A pak dodala větu, která mě pobavila:
„Až budeš někdy vařit, já si sednu do kouta a budu tě pozorovat. Chci se přiučit.“
Souhlasil jsem.
Seděla vedle linky a sledovala mě při přípravě oběda. Tedy… alespoň teoreticky sledovala. Prakticky totiž každou chvíli pípnul mobil, ona po něm sáhla a okamžitě začala odepisovat.
A tehdy mi to došlo.
Pokud člověk během vaření tráví polovinu času na telefonu, nemůže stihnout ani míchat omáčku, natož uklízet za pochodu.
Začal jsem se tím zabývat skoro vědecky. Konzultoval jsem to dokonce i se zetěm.
Jeho teorie byla jednoduchá:
„Problém není, pro kolik lidí vaříme a tedy ani o množství nádobí. Problém je v tom, že někteří lidé používají každou věc jen jednou.“
Nůž na citron? Do dřezu.
Na rajče nový.
Na rohlík další.
Talířek po jednom použití?
Místo opláchnutí nový kus z linky.
Umýt hrnec a znovu použít? Ne. Dám nový.
Po hodině vaření to pak vypadá, jako by se v kuchyni připravovalo jídlo pro autobusový zájezd.
Dcera, která při vaření mobil odkládá, na to má modernější vysvětlení:
„Jde o optimalizaci časové investice.“
Jinými slovy – hlavně uvařit co nejrychleji.
Jenže ono se to hezky říká v domácnosti, kde platí jednoduchý zákon:
Kdo vaří, nemyje nádobí.
A protože když vaří zeťák, po něm obvykle zůstane jen pánev a pár talířů, nikdo doma proti jeho systému nic nenamítá.
Ilustrační foto
A tak jsem dospěl k vlastní teorii.
Neexistují dva typy kuchařů.
Existují dvě filozofie života:
Jedni uklízejí průběžně. Druzí věří, že se nádobí umyje samo. Nebo ho umyje někdo jiný.
A pak je tu ještě jedna proměnná, která do celé rovnice vstupuje čím dál častěji.
Mobil.
Ne jako pomocník. Spíš jako tichý sabotér.
Protože zatímco člověk mezi vařením jen „na chvíli“ zkontroluje zprávu nebo sociální sítě, kuchyň mezitím tiše přepíše scénář. Z jedné pánve jsou dvě, z jednoho talíře tři a z klidného vaření malá domácí logistická operace.
Nakonec jsem své kamarádce poradil jediné:
„Zkus při vaření odložit telefon.“
Podívala se na mě, jako bych navrhl zrušení internetu.
A mně došlo, že to vlastně není o nádobí ani o vaření.
Je to o tom, čemu dovolíme, aby nás při vaření vyrušovalo.
Protože kuchyň se neřídí receptem.
Ale pozorností.
