Článek
Komorní divadelní sál. Světla ztlumena, napětí hmatatelné. Seděl jsem na kraji zadní řady, připravený nasát atmosféru a užít si kouzlo divadla.
Ticho. A pak – PŘRRRRT!
Lehce trapný, ale dobře známý zvuk. Něčí neudržený, velmi hlasitý prd.
Chvíli se zdálo, že nikdo nehne brvou. A pak zazněl hlas zezadu: „Prasáku!“
Diváci ztuhli. Někteří potlačovali úšklebky, jiní nechápavě zvedali obočí. A mně problesklo hlavou:
„No jo… to znám. Z nevyvážené stravy.“
Krutá bolest v břiše, tlak… a myšlenka, že zadržování větru může být opravdu nepříjemné – možná až nebezpečné.
Právě v tu chvíli se z první řady zvedl muž. Otočil se do hlediště a s noblesou hodnou hlavní scény prohlásil:
„Jsem lékárník dr. Kuneš. Jistě, že to byla nemilá příhoda, ale stává se. A kdyby tento, kdo zakřičel, měl někdy potíže s větry, rád mu kdykoliv pomohu v mé lékárně.“
Ilustrace
Hlediště vybuchlo smíchem. Potlesk. Lehké uvolnění. Najednou se celé divadlo stalo součástí malé, neplánované veselohry. I já se smál, i oni se smáli. Před činohrou vznikla improvizace mezi diváky – mini skeč, který nikdo nečekal.
Jeden prd rozesmál celé divadlo a připomněl, že humor, noblesa a kapka improvizace zvládnou i ty nejtrapnější okamžiky.
