Článek
Mám rád Švejka. Tedy knižního Dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Ten jeho zvláštní druh humoru, kdy absurditu systému nebourá silou, ale trpělivým dovedením do krajnosti, má dodnes něco do sebe.
To, co předváděl Švejk, působí dnes skoro nevinně. Recesisticky milé, vlastně až vkusné. Jako hra, ve které je sice systém terčem, ale nikoli kořistí.
Když se ale podíváme na současnost, jako bychom tenhle princip posunuli někam úplně jinam.
Denně jsme zásobováni zprávami o podvodech a podvůdcích. Tu se vybere milionová částka ve sbírce, jejíž organizátor záhadně zmizí. Jindy někdo „výhodně investuje“ cizí peníze, které se už nikdy nevrátí. Vedle velkých kauz existují stovky menších, které se do zpráv ani nedostanou – o to víc se zabydlely v každodennosti.
Po chodbách firem pobíhají „projektoví inženýři“, od nichž nikdo nikdy neviděl jediný projekt. Ve strukturách organizací přibývají „manažeři procesů“, kteří procesy spíše popisují než řídí. Máme koordinátory koordinátorů a poradce poradců, jejichž hlavní pracovní náplní je svolávat porady, na nichž se domlouvají další porady.
Vznikají pozice „specialistů na strategii“, jejichž největší strategií je přepsat loňský dokument a změnit na titulní stránce datum. Konzultanti radí, jak šetřit, přičemž jejich vlastní odměna by zaplatila roční provoz menšího oddělení.
Ministerstva mají v tabulkách na jedno pracoviště deset tabulkových míst, z toho čtyři neobsazená – pro případ, že by se nedej Bůh muselo propouštět. Pak se prostě jedno místo škrtne a jede se dál. Novináři píší a leckde i hlásají podle zadání šéfredaktorů a editorů, které třeba nikdo nikdy neviděl – ale rady a postupy článků, rozhovorů či vysílání do sluchátek a mailů zadávají. O pravdivosti a vyváženosti se přitom často mluví až na druhém místě.
Do toho máme influencery na autenticitu, kteří si autenticitu nechávají schvalovat agenturou. A odborníci na komunikaci, kteří komunikují hlavně mezi sebou.
A pak jsou tu ty drobné, každodenní podvůdky. Účtenky „na firmu“, které s firmou nemají nic společného. Docházka odkliknutá z parkoviště. Home office – tedy práce „z domova“, při níž se pracuje spíš na zahradě. Nic velkého, nic dramatického – ale dohromady to vytváří prostředí, ve kterém se poctivost pomalu stává méně nápadnou variantou.
Abych byl spravedlivý: vedle toho všeho jsme také národem odborníků a profesionálů. Ve zdravotnictví, ve vědě, mezi hasiči, záchranáři, policisty, učiteli, zemědělci nebo třeba popeláři a dalšími profesemi. Lidmi, kteří svou práci dělají poctivě, často nad rámec povinností, bez velkých slov a bez pozornosti.
Jenže právě o nich se mluví málo. Neprodávají se. Nejsou dost „zajímaví“. A tak se veřejný prostor plní spíš příběhy těch, kteří něco obešli, ošidili nebo rovnou ukradli.
Možná i proto máme pocit, že to je norma. Že takhle to prostě chodí.
A tady se vracím ke Švejkovi.
Švejk byl mistr absurdity, ale nebyl podvodník. Neohýbal systém pro vlastní zisk, spíš ho nastavoval jako zrcadlo. Ukazoval jeho slabiny tím, že je dovedl do krajnosti.
My jsme si z něj vzali něco jiného. Ne jeho nadhled, ale jeho zdánlivou „vyčůranost“. Jenže bez humoru, bez nadsázky a často i bez hranic.
Ne, nejsme národ Švejků. Švejk si ze systému dělal legraci – my jsme se naučili něco jiného: systém obcházet, ohýbat a občas i potichu okrádat. Nejsme národ Švejků. Jsme národ, který si na Švejka rád hraje, ale čím dál častěji připomíná spíš národ chochštaplerů. A alespoň podle médií to někdy působí, jako by to byla naše nejrozšířenější profese.
