Článek
U Matějíčků jsme zase seděli v naší obvyklé sestavě – já, Jirka, Michal, Lexa a Karel. Před námi orosené půllitry, za pípou Jana a večer, který zatím vypadal úplně obyčejně.
Čekali jsme, kdy Karel po prvním napití spustí svůj obvyklý seriál o ženách, se kterými má v životě smůlu.
Tentokrát ale začal jinak.
„Tak po měsíci, kdy jsme s Lenkou měli šest rande – procházky, restaurace, cukrárna, kino – jsme se rozhodli trochu pokročit.“
„To zní nadějně,“ poznamenal Lexa.
„Rozuměli jsme si skoro ve všem,“ pokračoval Karel. „A pak mě Lenka pozvala na odpolední kávu k sobě.“
„Po měsíci už je člověk skoro rodina,“ zafilosofoval Jirka.
Karel ho nevnímal.
„Garsonka byla moderní, útulná, klimatizace tiše předla. Přinesl jsem velkou kytku a vychlazené prosecco. Povídali jsme si, smáli se… prostě všechno klapalo.“
„A dál?“ pobídl ho Michal.
„Pomáhal jsem jí s nádobím. Najednou se venku setmělo, zvedl se vítr a přišla bouřka. Lenka se na mě podívala a řekla: ‚Máš to domů daleko. Jestli chceš, můžeš zůstat přes noc.‘“
Lexa se usmál.
„Tak to už se začíná rýsovat.“
„Zůstal jsem.“
„A?“ nevydržel Jirka.
Karel se pousmál.
„Bylo to krásné. Opravdu. Takové milé, jako když jsme byli mladí.“
Lexa se zasnil.
„Země se jistě několikrát zachvěla.“
Karel se na něj podíval, ale tentokrát se neurazil.
„Takže konečně ta pravá!“ řekl jsem.
„Konečně od tebe bude pokoj,“ přidal se Michal.
Karel se napil piva.
„Pánové… bohužel ne.“
Úsměvy kolem stolu zmizely.
„Co se stalo?“
„Při snídani mi Lenka řekla, že celý ten měsíc s ní i ta noc byly krásné. Ale že by nemohla být s chlapem, který nedodržuje základní hygienické návyky.“
„Co jsi provedl?“ zeptal se Jirka.
Karel sklopil oči.
„Ráno jsem se při mytí vysmrkal do umyvadla.“
Ticho.
„To je všechno?“ zeptal se nevěřícně Michal.
„Prý jí to stačilo.“
Lexa zavrtěl hlavou.
„Tak to je tedy přísná.“
Karel pokrčil rameny.
„Vždyť jsem ho po sobě opláchl. Čistotný člověk se přece ráno umyje, vysmrká a uklidí po sobě.“
„A co ona?“ zeptal jsem se.
„Prý ne. Prý ty zvuky nesnese.“
Jirka chvíli mlčel.
„A měla před tebou nějakého chlapa?“
Karel přikývl.
„Měla.“
„A taky ho vyhodila?“
„Taky.“
„A proč?“
Karel se napil.
„Prý ho viděla, jak čůrá do umyvadla.“
U stolu zavládlo ticho.
„Počkej,“ ozval se Michal. „Takže tebe vyhodila, protože ses do umyvadla vysmrkal, a jeho proto, že se do něj vyčůral?“
„Přesně.“
„No, to je prasárna. U něj bych to chápal,“ řekl Lexa.
„To já taky,“ přikývl Karel.
Jirka se zamyslel.
„Takže má opravdu hodně vysoké hygienické nároky.“
Karel přikývl.
Jirka se napil.
„To, aby tě příště nevyhodila třeba za to, že po čištění zubů necháš na umyvadle kousek pasty.“
Tentokrát jsme mlčeli všichni.
Jana za pípou se po nás podívala, ale raději nic neříkala.
Karel zvedl ruku.
„Jano, jeden rum.“
Jirka pomalu položil půllitr.
„Karle…“
„Co?“
„Já myslím, že Lenka nehledá chlapa.“
Karel se na něj nechápavě podíval.
„A co tedy?“
Jirka se rozhlédl po stole.
„Čeká na umyvadlo, které by jí konečně někdo nechal čisté.“
Vtom Karlovi pípnul mobil.
Dlouze si přečetl SMS.
Pak zvedl oči.
„Pánové… Lenka.“
„Co píše?“ zeptal se Michal.
Karel nám zprávu přečetl:
„Promiň, přehnala jsem to. Budu ráda, když přijdeš zítra na kafe. Lenka.“
Chvíli jsme na Karla všichni koukali.
Pak se ozval Jirka:
„Tak vidíš, Karle. Smrkání do umyvadla ti odpustila.“
Karel se zamyslel.
„Jo, půjdu. Jen nevím, jestli mám přinést kytku… nebo rovnou čisticí prostředek.“
