Článek
„Každé ráno uvařím dvě kávy.
A pak si připadám jako idiot.“
To byla první věta, kterou mi ten muž řekl.
Bez pozdravu.
Bez vysvětlení.
Jen věta, která se nevejde do běžné konverzace.
Seděl jsem u rybníka U Labutě na začátku své pravidelné procházky. Napil jsem se vody a chystal se jít dál.
A najednou jsem dostal cizí život v syrové podobě.
Muž kolem šedesátky. Jeho oblečení se do lesa moc nehodilo. Sako, upravené boty. Všechno na svém místě — až na něj.
Na očích bylo vidět, že dlouho nespal. A možná ještě déle s nikým nemluvil doopravdy.
„Manželka mi zemřela před rokem,“ řekl.
Krátká věta. Všechno podstatné zůstalo nevyřčené.
Jmenovala se Jana.
„Smála se tak, že jste si toho prostě všiml,“ dodal. „Ne hlasitě. Ale opravdově.“
Dělala z maličkostí důvody k radosti. Gruntování bytu před návštěvou. Nedělní buchty podle receptu její maminky. Kamínky z procházek, které „měly duši“.
„Mám jich doma desítky, jednou jsem je chtěl všechny vyhodit,“ řekl.
„Ale nedokázal jsem to. Seděl jsem u krabice a měl pocit, že tím zahazuju ji.“
„Lidi jsou zvláštní,“ pokračoval.
„Říkají vám, ať jste silný. A pak vás nechají samotného.“
Hořce se usmál.
„Nejspíš proto, že nevědí, co s vámi.“
Zkusil i psycholožku.
„Seděl jsem tam. Ona mluvila. Já přikyvoval,“ řekl.
„Všechno dávalo smysl.“
Pokrčil rameny.
„A pak jsem přišel domů… a bylo to úplně stejné.“
Mlčel jsem.
Nešlo nic říkat.
Podíval jsem se směrem k cestě. Kousek dál začínala stezka do lesa.
Ilustrační foto
„Jdu ještě kus,“ řekl jsem.
„Nechcete jít se mnou?“
Chvíli se na mě díval. Pak kývl.
Šli jsme.
Bez velkých slov. Bez snahy něco spravit. Jen dva lidé v lese.
Občas promluvil.
Řekl třeba, že Jana milovala jaro.
Že tvrdila, že „jarní vzduch má chuť, kterou v létě nenajdete“.
Že by se jí ten den líbil víc než jemu.
Zbytek cesty jsme šli mlčky. Ale to ticho už nebylo těžké.
Když jsme se vraceli zpět k rybníku U Labutě, den už byl jiný než na začátku.
Zastavil se u vody. Dlouho se na ni díval.
„Víte,“ řekl tiše, „ještě před chvílí jsem měl pocit, že už nemá cenu jít dál…“ Pokrčil rameny, jako by se omlouval.
Pak mi podal ruku. Držel ji o něco déle, než je běžné.
„Nezlobte se,“ řekl tiše.
„Dneska jsem se poprvé po dlouhé době nadechl,“ řekl.
Zdroj: Autorský text
