Článek
Už vidím, jak se na mě vrhnou příznivci tohoto filmového žánru.
Nemám rád sci-fi.
Nikdy mě to nebavilo. Jakmile v televizi zahlédnu kosmickou loď, blikající panely nebo bytosti s podivným počtem končetin, bez váhání přepínám jinam. Proč bych měl sledovat něco, co se nikdy nestalo – a nejspíš ani nestane?
Jenže pak je tu můj zeť.
Ten sci-fi miluje. A nejen on. Postupně k tomu přivedl i moji dceru. A pak – což už považuji za téměř rodinnou revoluci – i moji starší vnučku.
Nestačí jim sci-fi v televizi nebo v notebooku. Oni na to chodí i do kina!
Nevím, co je na tom tak přitahuje. Vesmírné bitvy, příšery, mimozemšťané, nestvůry… Vždyť je to všechno na jedno brdo. Když slyším názvy jako Star Wars, jen si povzdechnu. Další souboj dobra se zlem někde ve hvězdách.
A přesto…
Co dnes mladí sledují
Když jsem se jednou zeptal vnučky, co na tom vlastně mají, vysypala ze sebe seznam filmů, které prý „musím vidět“:
- Dune – „vážné sci-fi, kde jde o osud planety“
- Avatar – „krásná příroda, ale na jiné planetě“
- Guardians of the Galaxy – „to je hlavně sranda, dědo!“
- The Matrix – „to by tě mohlo bavit, je to o realitě“
Poslouchal jsem, přikyvoval… a myslel si své.
Až jednou…
Šel jsem dřív spát. Dlouho jsem nemohl usnout. Nakonec jsem to vzdal, vstal a šel si sednout do obýváku. Zeť si zrovna odskočil pro láhev piva.
Televize běžela a já ji vnímal jen jako kulisu. Najednou mě ale zaujal obraz. Nebyl to žádný vesmírný souboj. Spíš zvláštní, trochu absurdní situace, ale překvapivě… lidská.
Zůstal jsem.
Začal jsem sledovat děj. Bylo to vtipné. Chytré. Dokonce i napínavé.
V tom se zeť vrátil. Zastavil se ve dveřích a nevěřil vlastním očím.
„Ty se díváš na sci-fi?“ zeptal se.
„To snad není sci-fi,“ opáčil jsem. „To je normální film.“
Usmál se. „Je. Jen trochu jiné.“
A měl pravdu.
Byl to film Back to the Future.
Žádné příšery. Žádné temné vesmíry. Jen kluk jménem Marty McFly, podivínský vědec a jeden časostroj. A hlavně humor, nadhled a příběh, který dává smysl.
Rodinný večer, který jsem nečekal
Zůstal jsem sedět.
Postupně se kolem mě sešla celá rodina. Zeť spokojeně pokyvoval, dcera občas něco vysvětlila.
A já?
Já jsem ten film dokoukal až do konce.
Když skončil, v obýváku se ozval potlesk.
„Vítáme tě mezi fanoušky sci-fi,“ prohlásila slavnostně moje dcera.
Trochu jsem se ošil.
Ale neprotestoval jsem.
Nečekaný vedlejší účinek
A víte, co bylo nejzvláštnější?
Já, který se každou noc převaluje a nemůže usnout, jsem ten večer zalehl… a spal až do rána.
Bez převalování.
Bez probuzení.
Beze snů.
Ono občas shlédnout sci-fi vlastně nemusí být vůbec špatné.
