Článek
Do galerie mi lidé nosí umění.
Tedy… oni tomu tak říkají.
Já bych pro to měl přesnější slova.
Odvaha bez talentu.
Nabídky chodí pravidelně.
Autoři přicházejí s vážnou tváří.
Někdy mají desky.
Častěji igelitku.
A téměř vždy jedno společné:
neochvějnou víru, že právě teď přinášejí do dějin umění zásadní zlom.
První kontakt
„Je to konceptuální věc,“ řekne autor.
A položí přede mě… záchodovou mísu. Natřenou na zlato.
„Reflexe aktuální civilizace.“
Chvíli mlčím.
Ne proto, že bych přemýšlel.
Ale proto, že hledám způsob, jak zareagovat, aniž bych začal googlit nejbližší sběrný dvůr.
A pokaždé si říkám:
možná je problém ve mně.
Možná za to může už Marcel Duchamp, francouzsko-americký umělec, který kdysi vystavil obyčejný pisoár a změnil dějiny umění.
Od té doby jako by platilo jednoduché pravidlo:
„záchod = umění, protože jsem řekl.“
Velká síň současného… všeho
Představte si hlavní sál galerie.
Bílé stěny.
Ticho.
Bodová světla.
A uprostřed toho všeho:
- staré železné umyvadlo ze skládky, ze kterého místo odpadu svítí žárovka
„Odtok myšlenek“ - lednice bez dveří, uvnitř zapnutý ventilátor foukající ven
„Chlad moderní společnosti“ - plastová židle vzhůru nohama, na ní položený kámen
„Tíha rozhodnutí“ - akvárium bez vody, uvnitř mobilní telefon
„Digitální oceán“ - rozebraný budík rozložený do kruhu
„Čas neexistuje“
Ilustrační foto
Výklad je všechno
Nejsilnější moment ale přichází vždycky nakonec.
Autor se postaví vedle svého „exponátu“.
Založí ruce.
A začne.
„Je to o napětí mezi strukturou a chaosem.“
Dívám se na staré umyvadlo se žárovkou.
„A taky o hledání identity v postindustriálním prostoru.“
Přikývnu.
Opatrně.
„A samozřejmě o vnitřní fragmentaci společnosti.“
To už se dívám spíš na sebe.
Jestli jsem náhodou nezaspal nějakou revoluci v umění.
Malý problém
Nechci znít jako kulturní barbar.
Současné umění má své místo.
Experiment má smysl.
Ale někde mezi tím vším se ztratila jedna drobnost:
řemeslo
A možná i druhá:
sebereflexe
Den, kdy jsem to nevydržel
„A vystavil byste to?“ zeptal se mě jeden z autorů.
Podíval jsem se na jeho instalaci.
Stará mikrovlnka. Uvnitř plyšový medvěd.
„Jak se to jmenuje?“ zeptal jsem se.
„Ohřev emocí.“
Chvíli bylo ticho.
Takové to galerijní.
„Ne,“ řekl jsem nakonec.
Poprvé bez výmluvy.
Bez diplomatické věty.
Bez „ozveme se“.
A víte co?
Možná jsem tím přišel o další „zásadní dílo“.
Možná jsem nepochopil hlubší význam.
Ale taky je možné, že…
ne všechno, co se dá přinést do galerie, je umění.
Pointa?
Možná jsem staromódní.
Pořád si totiž myslím, že umění by mělo obstát i bez vysvětlivky.
Marcel Duchamp by nesouhlasil, ale u mě v galerii platí jednoduché pravidlo:
záchodová mísa, sušák nebo lopata není umění.
Ani když mi to někdo bude tři minuty vysvětlovat.
