Článek
Pavel byl svobodný padesátník. A jeho život mu dokonale vyhovoval.
Měl svůj byt. Měl práci. Měl klid.
A měl Lucii.
Byla o patnáct let mladší, krásná, rozvedená, s dítětem. Nechtěla nic složitého. Stejně jako on.
Rozuměli si.
Scházeli se, když měli čas.
Víkendy trávili na jeho chalupě. Výlety, víno, smích.
A noci přesně takové, jaké si oba přáli.
Bez otázek. Bez plánů. Bez budoucnosti.
Pavel často říkal, že přesně takhle si život představuje.
A dlouho to fungovalo.
Pak do toho vstoupila Daniela.
Mladší než Lucie. Také rozvedená. Také s dítětem.
Potkali se náhodou – v pojišťovně, kde pracovala. Nejdřív pár vět. Pak káva. Pak další setkání.
A pak už to známe.
Pavlovi došlo, že má najednou něco navíc.
Druhý svět. Druhou ženu.
A zvláštní bylo, že ani tentokrát nemusel nic řešit.
S Danielou to bylo stejně jednoduché jako s Lucií.
Dva oddělené příběhy.
Dva oddělené životy.
A on uprostřed.
Nevydrželo to dlouho. Ani nemohlo.
Lucie si začala všímat drobností.
Jiná vůně. Jiný parfém.
Jiný rytmus.
A taky něco, co se vysvětluje hůř – pocit.
Jednoho dne na něj udeřila.
Pavel to přiznal.
Ale žádný konec nepřišel.
Lucie se s tím zvláštně smířila.
Pak přišla s něčím, co Pavla zaskočilo.
„Chci ji poznat.“
Nechtělo se mu do toho.
Jejich setkání oddaloval. Výmluvy.
Nakonec souhlasil.
A vybral i termín – narozeniny Daniely.
Společně s Lucií koupili květinu a dárek.
„Chce to něco zvláštního,“ přemítala Lucie.
„Jsem recesista, už to mám,“ rozzářily se Pavlovi oči.
Na chodníku zastavil skupinu studentů a rychle jim vysvětlil plán.
O pár minut později vtrhlo do kanceláře pojišťovny patnáct zpívajících hlasů:
„Happy Birthday to You.“
Daniela zůstala stát v šoku. Ochranka o něco méně nadšená.
Ze skupiny vystoupil Pavel s kyticí. Vedle něj Lucie s dárkem.
Potlesk. Smích. Překvapení.
A zvláštní začátek něčeho, co nikdo z nich úplně nečekal.
Pak se všechno vrátilo do starých kolejí.
Pavel se vídal střídavě s Lucií a Danielou. Někdy i s jejich dětmi.
Scházeli se, když měli čas.
Jednou víkend na chalupě s Lucií. Podruhé s Danielou.
A nějakou dobu to fungovalo.
Možná až podezřele dobře.
Jedno odpoledne šel Pavel centrem města.
Běžná pochůzka. Nic zvláštního.
A pak je uviděl.
Lucii a Danielu.
Ilustrační foto
Šly proti němu. Zavěšené do sebe. Smály se. Povídaly si.
Jako dvě kamarádky, které se znají roky.
Zpomalil.
Zůstal stát.
Díval se a byl v rozpacích.
Uviděly ho.
Významně se na sebe podívaly.
Pak k němu došly.
Každá z jedné strany.
Políbily ho na tvář.
„Tak co, Pavle… pozveš nás někam?“ zašvitořily.
Než stihl odpovědět, chytly ho každá za paži.
A vykročili spolu k nejbližší kavárně.
Pavel zvedl hlavu.
Vedl si je pyšně, jako páv.
Jen si najednou nebyl jistý, kdo má vlastně všechno pod kontrolou.
