Konec uhlí neznamená konec práce. Ale samo se to nestane

Fáral jsem tehdy jen na chvíli. Psala se sedmdesátá léta a já sjel do hlubiny dolu Kohinoor na severu Čech kvůli rozhlasové reportáži. Doprovázel mě předák Václav Zollpriester, chlap, který tenhle důl znal lépe než vlastní byt. Vyprávěl o jeho historii, o generacích horníků, o tom, co znamená pracovat stovky metrů pod zemí.

Vydržel jsem tam dole deset minut.

Ve štole, zhruba šest set metrů pod zemí, se nedalo dýchat. Pot mi stékal po zádech, tělo přestávalo poslouchat, hlava se motala. Plazil jsem se úzkou štolou s horníky, odřel si záda o výztuže, ztrácel orientaci. A vedle mě oni – klidní, sehraní, soustředění. S nadšením těžili uhlí, jeden vozík odjížděl za druhým. Práce, rytmus, samozřejmost.

Když jsem vyfáral, byl jsem fyzicky na dně.
Oni šli dál pracovat.

Tenhle kontrast se mi vybavil v těchto dnech, kdy přicházejí zprávy o ukončení těžby na dole ČSM na Karvinsku. O konci práce pro tisíce havířů. O nejistotě, která se netýká jen výplaty, ale identity.

Kohinoor: hlubina v kraji povrchových lomů

Zatímco většina hnědého uhlí v severních Čechách se těžila povrchově, Kohinoor byl hlubinný důl, jeden z nejhlubších v Mostecké pánvi těžil vysoce kvalitní hnědé uhlí. V závěru provozu se fáralo až do hloubky kolem 800 metrů. Teplota, vlhkost, stísněnost – všechno násobené tím, že šlo o hnědé uhlí, které se jinde dobývalo „shora“. Roční těžba se pohybovala mezi 1,2 až 1,5 milionu tun uhlí.

Těžba skončila v roce 1997. Důl byl zatopen a dnes slouží jako zdroj důlní vody pro dopouštění rekreačního jezera Most.

Práce zmizela.

Paměť zůstala.

Krajina se proměnila.

Karviná dnes, Mostecko tehdy

Když dnes slyším havíře z Karvinska mluvit o konci, rozumím jim. Ne proto, že bych byl horník. Ale proto, že jsem aspoň na pár minut poznal hranici vlastních sil a viděl lidi, pro které tohle prostředí nebylo výjimkou, ale každodenností.

Ukončení těžby není jen technické rozhodnutí.
Je to zlom v životech, v rodinách, v regionech. Zlom, který se nedá odbýt tabulkou ani tiskovou zprávou.

Mostecko tím prošlo.
Tvrdě.
A dlouho.

Konec uhlí neznamená konec práce. Ale samo se to nestane

Snad to není konec průmyslu v Čechách. Snad je to jen další kapitola – jiná, těžká, ale bohužel nejistá. A záleží na tom, jestli ji dokážeme psát se stejnou soudržností a respektem, s jakým kdysi horníci v hlubině Kohinooru a ve všech dalších dolech posílali jeden vozík za druhým.

Já jsem tam dole vydržel deset minut.
Oni celý život.

Proto cítím s havíři na Karvinsku. Nejen já osobně, ale i další lidé, kteří vědí, co tohle řemeslo obnáší. Lidé, kteří se do hlubin nedívali shora, ale byli tam dole. Jako tehdy Václav Zollpriester. A stovky dalších bezejmenných horníků, kteří o své práci nikdy nemluvili nahlas – prostě ji dělali.

Konec těžby není jen konec uhlí.
Je to konec jedné životní jistoty, jednoho světa práce, která měla řád, hrdost a smysl.

A právě proto si tihle lidé zaslouží víc než statistiku o útlumu. Zaslouží si respekt, pochopení a budoucnost, která nebude postavená na zapomnění.

Zdař Bůh, chlapi.