Článek
Praha umí překvapit. Někdy monumentální architekturou, jindy skrytým dvorkem nebo nečekaným výhledem. A někdy úplně obyčejnou zahrádkou před malým vietnamským krámkem.
Právě takovou jsem objevil při procházce Prahou 4. Mezi vyschlými a nepříliš udržovanými trávníky před paneláky se najednou objevila pečlivě upravená plocha plná květin, bylinek a neznámých rostlin. Bylo vidět, že se o ni někdo pravidelně stará. Zvědavost mi nedala a zastavil jsem se v přilehlém obchodě.
Za pultem stál usměvavý vietnamský obchodník, který se představil jako Do Huy Thuong.
„To je vaše zahrádka?“ zeptal jsem se.
Jeho tvář se okamžitě rozzářila.
„Ano, moje. Ve Vietnamu jsme měli s maminkou zahradu. Když jsem přijel do Prahy, chyběla mi. Tak jsem začal tady před obchodem.“
Ukázal směrem k záhonům před vchodem.
„Když mám v krámku chvilku volna, jdu ven. Sázím, zalévám, okopávám. Nemůžu jen sedět u pokladny a nic nedělat. To neumím.“
Na několika metrech čtverečních vytvořil malý zelený svět. Vedle květin zde rostou také okurky, dýně a několik rostlin, jejichž semínka si přivezl z vietnamské tržnice SAPA.
„Jsou tu i rostliny, které tady skoro nikdo nezná. Některé se používají při bolestech hlavy, jiné mají hojivé účinky, další okoření jídlo. Když jsem sehnal semínka, řekl jsem si, že to zkusím vypěstovat i tady.“
Na zahrádku je vidět přímo z pokladny. Jakmile v obchodě není zákazník, pan Thuong mizí mezi záhony.
„Mám z toho radost. A těší mě, když mě lidé pochválí. Nájemníci z domu se zastavují, povídají si se mnou. I kolemjdoucí si všimnou.“
Jeho čeština je jednoduchá, ale srozumitelná. A hlavně upřímná.
Salámový týden
Život drobného obchodníka však není snadný. Náklady rostou a provoz malého krámku je stále náročnější.
„Nájmy se zvyšují. Za takhle malý obchůdek platím deset tisíc korun měsíčně. Musím se hodně ohánět.“
Pak se rozesměje.
„Někdy mám i salámový týden. Když se blíží konec doby spotřeby, musím salámy sníst sám. Český salám mám rád, ale někdy ho jím několik dní za sebou.“
Po chvíli ale pan Thuong zvážní.
Kousek domova
V Praze se mu líbí. Rád by zůstal. Jenže jeho osmdesátiletá maminka si na život v České republice stále nezvykla.
„Chybí jí Vietnam.“
A nejen jí.
„Mně taky něco chybí,“ přizná po chvíli ticha. „Dívka.“
Při těch slovech na okamžik posmutní.
Pak se ale podívá ven, směrem ke své zahrádce. Oči se mu znovu rozjasní.
„Ale tady mám radost.“
Zahrádka je pro pana Thuonga místem odpočinku i připomínkou domova.
Když jsem odcházel, pan Thuong se znovu sklonil k záhonu a začal vytrhávat plevel. Na rozpáleném chodníku mezi paneláky vznikl kousek Vietnamu, který nikdo neobjednal, nikdo nezaplatil z dotace a nikdo ho nezařadil do žádného projektu revitalizace veřejného prostoru. Přesto dělá radost desítkám lidí každý den.
Možná právě v tom spočívá síla města. Nevytvářejí ho jen architekti, radnice a developeři. Vytvářejí ho i lidé, kteří se o své okolí starají, aniž by je o to někdo žádal. Lidé jako pan Thuong, který si mezi pražskými paneláky vypěstoval nejen zahrádku, ale také svůj vlastní kousek domova.
Když není na zahrádce, obsluhuje zákazníky ve svém malém krámku.
