Článek
Od malička jsem měl rád – asi jako většina z nás – čerstvé pečivo. Voňavé, křupavé rohlíky. Chléb s pevnou kůrkou a omamnou vůní. Ten pocit byl ještě silnější, protože můj otec pracoval v pekárně. Domů si nosil rohlíky a ještě teplý, voňavý chleba. Bylo to malé rodinné privilegium – utrhnout si patku z bochníku, když byl ještě vlažný.
Ale vraťme se do současnosti.
Pominu, že rohlíky už dávno nejsou takové jako kdysi. A chleba? Většinou rozpékaný. Ten už po pár hodinách nevypadá ani nechutná jako čerstvý a druhý den připomíná spíš studijní materiál z oblasti gumárenství.
Přesto, když doma koupíme pečivo a přineseme ho domů, manželka je vždy první, kdo předem vyhlásí jasné stanovisko:
„Nejdřív se dojí rohlíky ze včerejška! A taky ten chleba. Přece to nevyhodíme!“
Remcáme, ale chápeme. Takže když máme doma čerstvé pečivo, disciplinovaně dojídáme to staré.
A další den? Situace se opakuje.
Začal jsem si uvědomovat, že takhle to dál nejde. Někdo musí projevit odvahu. Někdo musí povstat.
Rozhodl jsem se, že vyhlásím domácí občanskou neposlušnost. Odmítám jíst včerejší rohlíky a chleba! Budu demonstrovat. Když bude třeba, budu držet hladovku!
„Já jim ukážu. Celá rodina musí pochopit, že takhle to dál nejde,“ ubezpečoval jsem se večer v posteli při usínání.
Se sladkým, lehce vítězoslavným úsměvem jsem se podíval na usínající manželku.
Bude revoluce.
Ráno jsem potichu vstal nezvykle brzy a běžel do našeho pekařství. Koupil jsem čerstvé pečivo i chleba. Podařilo se. Doma jsem nachystal snídani a na stůl naaranžoval právě donesené, voňavé kousky.
Sliny se mi sbíhaly.
Jako první přišly ke stolu dcery.
„Co to tu tak voní?“
„Jé, tati, tys byl tak brzy nakoupit?“
„Eliško, rychle, než vstane maminka!“ zavelela nejmladší Zuzanka a mrkla na sestru.
A než jsem stačil cokoliv říct, bleskurychle odnesly vonící lahůdky do spíže… a přinesly včerejší pečivo.
„Maminka by se zlobila,“ podívaly se na mě omluvně těma svýma krásnýma diblíkovskýma očima.
Pomyslel jsem si něco o tom, že jablka opravdu nepadají daleko od stromu.
Revoluce se odkládá na neurčito.
Není nad to stát doma proti tříčlenné koalici.
Vzteky jsem se zakousl do gumového rohlíku.
Je to na palici. Zítra se u nás zase dojídá dnešní pečivo.
Ach jo.
Ilustrační foto
