Článek
Moje sousedka je přesvědčená, že českému filmu rozumí líp než kdokoliv jiný v domě.
A dává mi to pravidelně najevo.
Stačí ji potkat na chodbě a spustí: kdo co natočil, kdo kde hraje, co běží v kinech a co „bych rozhodně měl vidět“. Výčet jmen, režisérů a filmů, o kterých jsem v životě neslyšel, je nekonečný.
Únik neexistuje.
„No ty se v tom nevyznáš, nechodíš do kina!“ uzavírá naše setkání pravidelně s výrazem, který by se dal přeložit jako: ztracený případ.
Až mi došla trpělivost.
„Dobře,“ řekl jsem si. „Tak jo. Jdeme do toho.“
Začal jsem chodit do kina. Z čisté pomsty
Ne proto, že bych chtěl.
Ale proto, že jsem musel.
Člověk přece nemůže žít v domě, kde je považován za kulturně zaostalého.
A tak jsem začal chodit i na české filmy.
Pravidelně. Systematicky.
A někdy jsem v tom kině seděl skoro sám.
Dva, tři diváci.
Občas jsem měl pocit, že ruším já je – ne oni mě.
Česká kinematografie: hodně filmů, málo důvodů
Českých filmů vzniká dost. Opravdu dost.
Zároveň ale téměř pokaždé slyšíme od tvůrců, že nejsou peníze, nejsou podmínky, není čas.
A výsledek?
Místo komedie dostanete sled scének.
Místo příběhu sled situací.
Místo pointy pocit, že to někdo ukončil, protože už bylo dost natáčecích dní.
Místo nových tváří, stále stejné.
Ano, výjimky existují. Ale člověk je musí hledat skoro s detektivní lupou.
Můj přehled rostl. A s ním i sebevědomí
Za poslední měsíce jsem viděl víc českých filmů, než bych si kdy dokázal představit:
• Šviháci – ambice velké, výsledek spíš opatrný kompromis
• Když se zhasne – pár dobrých momentů, ale celek drží silou vůle
• Aristokratka ve varu – návrat ke známému, který neurazí ani nenadchne
• Jedeme na teambuilding – vtipy občas trefí, ale často jen proletí kolem
• Někdo to rád v Plzni – snaha o víc linií, které se nakonec trochu ztratí
A začal jsem chápat jednu věc:
Nejtěžší na českém filmu není ho natočit.
Nejtěžší je ho dokoukat.
Ilustrační foto
Den zúčtování
A pak to přišlo.
Chodba. Sousedka.
„Byla jsem s partou na Švihácích… tys to asi neviděl, je to o—“
„Viděl,“ přerušil jsem ji.
Zarazila se.
„Slovensko-český film, který se hlásí k odkazu Poledňákové. Ambice vysoké, výsledek lehce nadprůměrný. Námět není nový, scénář místy skřípe a stopáž by snesla odvážnější střih.“
Ticho.
„Já myslela, že do kina nechodíš…“
„A Když se zhasne?“ nenechal jsem ji nadechnout.
„Slepenec vtipů. Některé fungují, ale dohromady to drží asi jako nábytek bez návodu.“
Krátká pauza.
„A Někdo to rád v Plzni?“
„Ambicióznější. Více postav, více linií. Jenže právě proto na většinu z nich nezbude prostor.“
Teď už mlčela úplně.
Poprvé od doby, co ji znám.
Vítězství na chodbě
„Vidím, že jsi v obraze,“ špitla.
Bez ironie.
Bez nadřazenosti.
Podívala se do mobilu.
Vsadil bych se, že si hledala, kde ten film hrají.
Nečekaný vedlejší efekt
A víte co?
Možná to celé mělo vedlejší účinek.
Začal jsem české filmy vnímat jinak.
Ne jako něco, co mě má nadchnout.
Ale jako něco, co mě může překvapit.
Občas mile.
Občas bolestivě.
Ale málokdy úplně zbytečně.
A sousedka?
Od té doby je na chodbě klid.
Podezřele velký klid.
Občas se potkáme. Pozdravíme se.
A je ticho.
A já si říkám, že některé bitvy se nevyhrávají křikem.
Stačí pár dobře mířených filmových poznámek.
Pointa?
Ne, český film mě nezachránil.
Ale zachránil mi reputaci na chodbě.
A i to se počítá. 😄
