Článek
Dlouho jsem odkládal úklid pracovny na chalupě, která kdysi bývala půdou. Byla to ta nejtěžší část domu. Ne kvůli práci, ale kvůli vzpomínkám na babičku a dědu. Každá zásuvka skrývala kus jejich života. Staré účty, dopisy převázané stužkou, pohlednice z míst, která už dávno změnila jména, a fotografie lidí, jejichž tváře jsem neznal nebo poznával jen matně.
Když jsem vytahoval obsah spodního šuplíku babiččina starého psacího stolu, něco se skutálelo na podlahu.
Byla to lastura.
Nebyla nijak zvláštní. Nebyla velká ani vzácná. Přesto jsem si byl jistý, že jsem ji nikdy předtím neviděl.
Vzal jsem ji do ruky.
Byla hladká a překvapivě těžká.
„Odkud ji babička asi měla?“ napadlo mě.
Babička přece nikdy nebyla žádná cestovatelka. Nejdál se za svého života podívala několikrát do Jugoslávie a jednou do Bulharska, jinak celý její svět tvořily jižní Čechy, rodina a naše chalupa.
Posadil jsem se do jejího křesla a bezděčně si lasturu přiložil k uchu.
Jako dítě jsem věřil, že je v ní schované moře.
Teď jsem slyšel jen tiché šumění vlastní krve.
Přesto jsem ji neodložil.
Něco mě nutilo přemýšlet, proč právě tato obyčejná věc ležela dlouhá léta v babiččině stole.
Vedle lastury jsem objevil starou fotografii.
Na zadní straně bylo tužkou napsáno:
„Rijeka, léto 1958.“
Na snímku stála mladá usměvavá dívka. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal babičku.
Vedle ní stál vysoký tmavovlasý muž v bílé košili.
Objímali se kolem ramen.
Nikdy předtím jsem tu fotografii neviděl.
Ani toho muže.
Zvědavost mi ale nedala pokoj.
Chtěl jsem vědět, proč si babička tu fotografii schovala a proč jsem ji nikdy předtím neviděl.
Odpověď jsem našel v obálce založené mezi starými knihami.
Bylo v ní několik dopisů.
Zažloutlý papír, vybledlý inkoust a podpis, který mi nic neříkal.
Jmenoval se Mladen.
Psal z přístavního města na pobřeží Jadranu.
Dopisy byly plné obyčejných věcí. Popisoval počasí, práci, moře a své sny. Mezi řádky však bylo něco víc. Něco, co nebylo třeba vyslovovat.
Měl babičku rád.
Možná ji miloval.
A zdálo se, že ona jeho také.
Poslední dopis byl krátký.
Psal v něm, že jí posílá malou vzpomínku na moře.
A doufá, že na něj nezapomene.
Žádný další dopis už nenásledoval.
Nevím, co se tehdy stalo.
Možná zasáhla vzdálenost.
Možná život.
Možná se jejich cesty prostě rozešly tak jako tisíce jiných.
Přesto si onu lasturu schovala do zásuvky psacího stolu.
Na celý život.
Když jsem uklidil pracovnu a zavřel poslední skříňku, dal jsem lasturu zpátky na její místo.
Patřila tam.
Přiložil jsem si ji k uchu ještě jednou.
Tentokrát jsem neslyšel moře.
A vlastně jsem neslyšel vůbec nic.
Jen jsem si uvědomil, že lastura nikdy nebyla kouzelná.
Kouzelný byl příběh, který v sobě po celá ta léta ukrývala.
