Článek
Dnes se totiž podíváme pod mikroskopem na trochu jiné svádění. Na svádění viny, které mi přijde, že je naší národní kratochvílí a pro většinu lidí denním chlebem a základním způsobem, kterým přistupují k životu a druhým lidem.
Na první pohled by vás mohlo napadnout, že svádění viny se přece týká jen malých dětí („To udělala ona! To samo! Já to nebyl!“) a z toho jste už dávno vyrostli. Co když vám ale povím, že mutace tohoto nešvaru proklouzla většině z nás až do dospělosti? Jako děti jsme sváděli vinu na okolí za různé události a karamboly. Jako dospělí svádíme vinu mnohem rafinovaněji, a to za své emoce.
Kvůli tobě jsem smutná. Šéf mě naštval! Nemůžu jim to odpustit. To počasí mě štve… A tisíc dalších drobných větiček, kterými vinu za své emoce svádíme na druhé a zříkáme se za ně odpovědnosti. A s každou z toho tisíce větiček se stavíme do role oběti.
Jako oběti máme spousty výhod. Nemusíme se měnit a můžeme si postěžovat, cítit se důležitě, znovu si postěžovat, být středem pozornosti, a někdy dokonce sami sebe vidět jako hrdiny čelící krutým okolnostem! Ego tleská radostí a třeba nás i někdo polituje, nebo alespoň my sami sebe.
Je to jako raději pobíhat s rozmazaným psím výkalem na rukách a všem si stěžovat, že „za to může sousedův pes, no vždyť si čichněte“, než si je jít umýt a zamyslet se, jestli jsme ty ruce náhodou my sami nedali někam, kam jsme neměli. Jenže když nás někdo za to polituje a sklidíme odměnu v podobě validace a pocitu důležitosti, podvědomě se začneme rozhlížet, tentokrát už po nějaké kravičce, které si můžeme kleknout pod oháňku a chvíli počkat, než nám na hlavu vypadne další nevábně vonící událost, za kterou můžeme obvinit tentokrát nebohou stračenu.
Naproti tomu nevýhod svádění viny za své emoce a stavění se do role oběti je pomálu. Ale jedna nevýhoda z toho mála vyčnívá jako Kilimandžáro. A to, že dokud věříme, že za naše emoce může někdo nebo něco vně nás, nemůžeme to, jak se cítíme, změnit. Zamkli jsme sami sebe do vězení a zahodili klíč.
Když nám pánbůh modeloval ruce, s vtipností sobě vlastní nám do nich zabudoval nápovědu: „Až budeš člověče na něco či někoho svádět vinu, tři další prsty budou ukazovat zpět na tebe.“
Bez ohledu na to, jak opravdu objektivní se vám mohou jevit události, které vás postihly, za své emoce jste vždy zodpovědní jen a pouze vy sami. Nikdo vás nemůže učinit smutnými, naštvanými či nešťastnými bez vašeho souhlasu. Dokonce je to tak, že to ani nejsou vnější události, co zapříčiní, jaké emoce prožíváte. Zapříčiní je to, co si o daných událostech vy sami ve své mysli říkáte.
Můžete být naštvaní na počasí, ale přírodě jste úplně šumák. Prší na všechny. Vaše naštvání vzniká ve chvíli, kdy si opakujete, co všechno kvůli tomu, že prší, nemůžete dělat nebo jak to překazilo vaše plány, na jejichž podobě stále ještě lpíte. Můžete si stýskat celý den, celou dovolenou, svádět vinu na počasí, a dokud to budete dělat, zříkáte se schopnosti své emoce změnit.
Stejně tak můžete na dlouhé roky uvíznout v nenávisti a neodpuštění, že vám někdo řekl něco, co vás zranilo, čekat na jeho omluvu, svádět na něj vinu za svá muka, vyžívat se v ublíženosti a pocitu oběti. Když ale převezmete odpovědnost za své emoce, objevíte, že tu největší ránu vám neudělil onen člověk tím, co vám řekl, ale vy sami sobě tím, že jste si to v hlavě tisíckrát zopakovali, prožili a z krtince udělali horu, pod níž jste pohřbili roky svého života.
Recept na skoncování se sváděním viny za své emoce na druhé a na okolnosti je přitom prostý. Pomůže nám jednoduchý příklad. Představte si, že jedete v autě za někým, kdo se loudá, a za vámi jede někdo další, kdo toho prvního nevidí, a tak je za to loudání naštvaný na vás. Moje otázka zní, cítíte se odpovědní za jeho naštvání? Nikoliv. Je to jeho věc. A úplně stejně by na jeho místě vaše naštvání byla vaše věc.
Nemusí se vám do toho chtít, protože ego touží být obětí a být důležité, ale pokud si řeknete „za svoje naštvání si teď můžu jen já sám“ nebo „je to jen a pouze moje rozmrzelost“, najednou objevíte, že když už je to vaše, tak to tak dál nechcete. Místo abyste čekali, až vás z vašich emocí vysvobodí druhý člověk, okolí či prozřetelnost, převezmete sami iniciativu a kontrolu, změníte na celou věc svůj pohled a pak se brzy rozhodnete cítit lépe.
Událost, která vaše emoce způsobila, se tím sice někdy nezmění, ale ve chvíli, kdy jste převzali odpovědnost za své emoce, dokážete změnit svůj přístup k oné události. A někdy dokonce z hnoje, na který byste si dříve stěžovali, udělat hnojivo pro lepší budoucnost.
Cvičení:
Udělejte si několik minut čas na sebereflexi a u každé z následujících tří otázek se zamyslete nad svojí odpovědí.
Která z těchto emocí mě popadá nejčastěji, když se něco odehraje jinak, než si přeji?
Uraženost / Naštvanost / Rozmrzelost / Zklamanost / Zraněnost
Za jakých okolností mám nejčastěji tendenci tuto vybranou emoci prožívat?
Doplňte: …
Které z následujících výhod získávám, když tuto vybranou emoci prožívám?
Mohu druhými manipulovat / Mohu si vynutit omluvu / Mohu se pomstít / Mohu být středem pozornosti / Jsem obětí a druzí mě litují / Mohu sám sebe politovat / Jsem hrdina a zasluhuji úctu / Získávám svatozář mučedníka / Ujišťuji se v pochybách o sobě / Připravuji si půdu pro hádku, obviňování a vyčítání
Pokud jste si na otázky odpověděli, jděte k zrcadlu a sami sobě do očí přečtěte tato slova:
Za každou z těchto výhod, kterou se snažím získat, se ukrývá nějaký můj strach. Například z toho, že nejsem hodnotný nebo důležitý, strach, že jsem špatný nebo nedostatečný, strach z opuštění. Každý z těchto strachů je volání po SEBELÁSCE, jejíž nedostatek se snažím nahradit uspokojováním svého ega s pomocí uvedených výhod.
Převzetím odpovědnosti za své emoce a skoncováním se sváděním viny za ně se stáváte člověkem, který sám dokáže otočit dnešek k lepšímu. A pokud tím dokážete k lepšímu otočit dnešek, dokážete tím k lepšímu otočit celý svůj život. Protože život je součtem dnešků.
Přeji vám bohatství ve všech aspektech života, s úctou Petr Štěpánek | Producent & Vydavatel MyslenimKBohatstvi.film | Ambasador Napoleona Hilla
Zdroje: článek Taking 100% Responsibility for Your Life | Jack Canfield; článek How to Take Responsibility for Your Actions | MasterClass
