Článek
V České republice to měli křesťanští demokraté vždycky těžké. Jakkoli se mnozí voliči pokládají za samostatné a zodpovědné, zároveň i citlivé a solidární, neradi se s nimi identifikují. Z osvícených občanů jsou najednou předsudečné baby, co si přece nezadají s pánbíčkáři a flanďáky. To se zkrátka nenosí. Už státnicky moudrý a bohužel předčasně zesnulý Josef Lux se v 90. letech pro svou snahu vyvažovat „pravé i levé úlety“ dočkal metaforické přezdívky „had na tři“.
Další vývoj byl u lidovců docela kostrbatý, ale poslední tři předsedové – Bělobrádek, Výborný a nyní Jurečka – mají můj respekt. Rozhodně to nejsou žádní mocichtiví kariéristé, ale schopní tátové, kteří to mají v hlavě srovnané a příkladně se vyrovnávají s životními těžkostmi. KDU-ČSL se pojí s řadou věrohodných politických osobností (např. Z. Roithová, M. Šojdrová, P. Pithart, H. Okamura), a je dobře, že se též dovede vymezit proti svým „ujetým“ členům, jak nedávno poznal Cyril Svoboda.
Ve vládě Petra Fialy mají lidovci tři ministerské posty. V čele ministerstva zemědělství původně stanul Zdeněk Nekula, jenž se opravdu „nepovedl“ a před rokem byl vystřídán Markem Výborným. Bohužel i on jde celkem nevkusně na ruku vinařské lobby, když odmítá zdanění tzv. tichého vína (stejně tak ovšem i premiér). Jinak si ale počíná velmi dobře, k zemědělcům přistupuje férově, při jarních demonstracích projevil odvahu, vstřícnost i pevnost. Zdárně si počíná i poměrně mladý ministr životního prostředí Petr Hladík.
Zcela samostatnou kapitolou je stranický předseda a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Na názoru, že jde o schopného ministra, ale horšího představitele lidovců, jistě něco bude. Marná sláva, úspěch strany je více záležitostí PR než serióznosti a poctivé práce. Ministerstvo lidoveckého předsedy je to úplně nejtěžší, nejnevděčnější. A Jurečkovo počínání v jeho čele je příkladné, leč zřejmě i sebezáhubné. To, že nestrká hlavu do písku, otevřeně pojmenovává obrovské problémy související s demografickým vývojem a důchodovou reformou, a vyzývá ke společnému řešení (s experty, opozicí), by vlastně mělo být normální. Jenže nebylo a nebude. Mám velké obavy, že jeho následovníci budou zase jenom nekoncepční a podbíziví chytráci. Rozumní současníci dobře vědí, k jakým koncům to povede. No a další generace do toho prostě spadnou, ošklivě si to vyžerou.
Lidovci by chtěli být sociálním svědomím vlády, což se navenek projevuje pouze tu a tam, naposledy když se rozhodně postavili proti výpovědím ze zaměstnání bez udání důvodu. Jinak jsou pevnou součástí koalice Spolu (potažmo koalice vládní), která tak či tak bude i nadále jejich osudem. Bez ní neobstojí, ona bez nich citelně oslabí. Přes všechny tenze a rozpory čeští demokraté naštěstí vědí, že ochota a schopnost vydržet ve společném bloku, je jejich velkou devízou, je tím, co je odlišuje od chamtivých egomaniaků, kteří stojí v čele halasných protivládních uskupení.
Je pravděpodobné, že Marian Jurečka na podzim předsednické křeslo přece jen opustí. Jeho nástupce bude nějakou dobu v centru mediální pozornosti, ale záhy sezdá, že situace je taková, jaká je – a že sotva půjde změnit. Věcná, vyvážená, nepopulistická politika prostě netáhne. Mnohem více to ovšem vypovídá o české společnosti a voličích než o samotné KDU-ČSL.
