Článek
Práce patří nepochybně mezi nejpoužívanější česká slova. A těch přívlastků, kterými je ověnčena! A protichůdných doporučení – jedno přísloví varuje před odkladem, jiné před prací kvapnou… V dobách mého jinošství se poctivou prací překračovaly pětileté plány, posléze se díky ní měla dohonit vyspělá Evropa. Ubezpečení, že se poctivá práce vyplácí, můžeme slýchat stále.
„Kdo nepracuje, ať nejí!“ připomínám si staré bojovné heslo při cestě do zaměstnání. Literárně bylo poprvé fixováno ve 2. listě sv. Pavla Soluňanům. Nechci s apoštolem národů zbytečně polemizovat, jeho slova jistě nemířila na kojence, kmety nebo churavějící. Nicméně určitě není práce jako práce.
Existuje například práce fyzická a duševní. Lopaťáci a inkousti. Z pro mě neznámých důvodů se většinou příliš nerespektují. Coby mladý kantor jsem si občas přivydělal u špeditérské firmy. Jednou jsme stěhovali jakýsi úřad. Otíral jsem si zrovna pot z čela, když jsem z vedlejší místnosti zaslechl dvě dámy, kterak si sdělovaly něco o těch páchnoucích primitivech, co pošlapali koberec. Cítil jsem se uražen a ponížen – a tak jsem se před nimi schválně vysmrkal do rukávu. Myslím také, že už je na čase přestat s uštěpačnými poznámkami směrem k pracovníkům opírajícím se o lopaty. Při takových výkopových pracích je přece odpočinek naprosto nutný. Směje se snad někdo hokejistům, že minutu sviští po kluzišti a pak sedí pět minut na střídačce?
Ale platí i opačná animozita. Dokonce má vlastní žena mi nedávno sdělila, že vůbec nevím, co je to pořádná práce – jako třeba nanosit uhlí. Snad bych to i dokázal. Ale bydlíme v ústředně vytápěném paneláku, a kdybych před radiátor vysypal hromadu koksu, jistě by mne hubovala. Tak jsem se raději vymluvil na rozečtenou knihu.
Práce může být lehká a těžká, poctivá a nepoctivá, smysluplná a zbytečná. F. M. Dostojevskij kdesi píše, že nejhorší práce je ta, která společně s tělesnou námahou ubíjí i duši: v káznicích na Sibiři prý museli vězni dokola přemisťovat haldy kamení z jednoho konce dvora na druhý. Myslel jsem na tento text, když jsem kamarádovi pomáhal vyvážet senkrovnu – tam byl naštěstí smysl i výsledek zjevný.
Je snad zřejmé, že v zásadě žádnou prací a profesí nepohrdám. Vážím si zemědělců, pekařů, závozníků i prodavačů – houstička by bez nich nebyla. Rád pozdravím ošuntělou podivínskou metařku, kterou pravidelně vídám v jednom podchodu – její zásluhou se nemusím brodit tím, co po sobě zanechali noční opilci. Některé existence jsou mi však záhadou: nic nevyrobí, neopraví, nevypěstují, nenaučí, nevymyslí – jen se přemisťují a dokola něco nabízí, opojené iluzí vlastní nezbytnosti…
Nejdůležitější ze všeho je ovšem pracovat na sobě! Tuhle mi to říkal i pan farář – lidé na to prý zapomínají. Musel jsem mu dát za pravdu. Naposledy jsem totiž na sobě pracoval na vojně, když jsem si narychlo ve stoje přišíval knoflík u košile. Od té doby jsem si už pouze několikrát oholil vousy.
