Článek
V předminulém století měla myšlenka slovanské vzájemnosti svůj zřejmý kontext. Kollárova Slávy dcera, hymnus Hej, Slované! Sama Tomášika, panslavismus či austroslavismus – to vše právem patří do učebnic literatury, respektive dějepisu.
Apely na souručenství Slovanů lze však slýchat i dnes; nacionalističtí vůdcové a propagandisté jimi krmí blouznivé zástupy svých věrných. Slovanská vzájemnost současnosti tak má charakter ideologie. Nicméně je to taková bublina z bublifuku, pěkně vybarvená a navoněná, která ale záhy splaskne – a není jí více.
Vždyť úplně postačí pohled dovnitř našeho národa. Česká vzájemnost, soudržnost? A kdy, kromě vzácných a krátkých období? Na úsvitu naší státnosti je sice přijetí křesťanství, čemuž se příjemně naslouchá, avšak tehdejší realita skýtá obrazy syrové nenávisti a mocichtivosti; oslepování, kastrování, vyvražďování celých rodů – to je začátek přemyslovských Čech. Přeskočíme-li do současnosti, pozorujeme rozdělení, záměrné rozdmýchávání záští, nesmiřitelnost i v rámci rodin. Část národa se sejde na náměstích, druhá část si klepe na čelo a sarkasticky to komentuje na sociálních sítích. A třetí skupině, poměrně početné, je to všechno celkem šumák.
Absurdně vyznívají obavy o dobré vztahy mezi Čechy a Slováky. Blízkost jazyková a kulturní, tisíce provázaných rodin – to je danost, kterou žádní politici nemohou ovlivnit. Jde pochopitelně o něco jiného. Slovenská společnost, stejně jako ta česká, je ve smyslu hodnot a priorit hluboce rozdělená. A tak k sobě mají přirozeně blízko demokraticky smýšlející Češi a Slováci, stejně jako čeští a slovenští občané toužící po autoritářích.
S Ficem si současná česká vláda nemůže rozumět proto, že je to populistický hulvát, nikoli proto, že jde o Slováka. Paní prezidentka Čaputová s naším prezidentem Pavlem si naopak rozumějí výborně. A možná si za rok a půl budou notovat Fico s Babišem a vydávat to za nadstandardní vztahy bratrských národů, přičemž milionům Čechů a Slováků z toho bude na zvracení… Právě Fico – jemuž je aktuálně mnohem bližší Maďar Orbán než slovanští premiéři Fiala, Tusk a Zelenskyj – je příkladem manipulátora, jehož prolhanost je do nebe volající. Říká-li třeba, že ho nejvíce mrzí, že jsou dva slovanské národy ve válce a v Evropské unii se z toho radují, jde o nechutný, vskutku urážející blábol. A všichni čeští politici, kteří se dnes na něho lepí a podkuřují mu, tak svědčí především o vlastní bezcharakternosti.
Společným jmenovatelem všech apelů na slovanskou vzájemnost je těžko pochopitelná náklonnost k primitivnímu a zaostalému Rusku, teroristickému státu, který už třetí rok systematicky pustoší a vraždí na Ukrajině. Putinův režim je velikým ohrožením celého civilizovaného světa, včetně jeho slovanské části – a je děsivé, jaké množství lidí i u nás věří, že Rusko bylo k těm nejodpornějším zločinům proti lidskosti, pro něž neexistuje žádná omluva, nějak donuceno. K tomu musí být člověk opravdu nadán nějakým zvláštním typem hlouposti, potažmo bezcitnosti.
Karel Havlíček Borovský, který jako jeden z mála v 19. století Rusko navštívil a prozřel tam, je dnes hojně citován. Jeho postřeh o tom, že Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli nazvat všechno slovanské ruským, je nadčasový. Hrůzné zkušenosti s invazivními Rusy, jejich velmocenskými ambicemi a zvrácenou propagandou, mají takřka všechny slovanské národy.
Před osmi lety natočil slovenský režisér Juraj Mravec na východě Ukrajiny dokumentární film „Mír s vámi“. V jeho závěru zaznívá mrazivé shrnutí: Neexistuje nic jako slovanská vzájemnost, jenom vůle k moci a lhostejnost k obyčejným lidem. Je to hořká pravda, ke které už není co dodat.
