Článek
Mám rád sport a mám rád svoji zemi, ale při zápasech reprezentačních výběrů neprožívám žádné zvláštní emoce a jejich výsledky jsou mi celkem lhostejné. Je tomu tak od začátku roku 2018, kdy si Češi podruhé vybrali za svého prezidenta Zemana. Představa, že se po vstřelení gólu objímám s jeho příznivcem nebo si připíjím na postup třeba s voličem SPD, ve mně vyvolala nevolnost. (Jak to mají jiní, nevím.) V té době se v jihokorejském Pchojngčchangu konaly ZOH, ze kterých po prokázaném státem řízeném dopingu bylo vyloučeno Rusko; jeho výprava startovala pod hlavičkou Olympijští sportovci z Ruska. Fandil jsem tehdy třeba Martině Sáblíkové nebo českým hokejistům, ale pokud by to byli pouze Olympijští sportovci z Česka (bez státních symbolů), bylo by mi to jedno. Říkal jsem si, že se mi to sportovní vlastenectví třeba časem vrátí, ale nevrátilo.
Takže teď si zápasy vychutnávám bez „nervů k prasknutí“, ať vyhraje ten lepší, případně šťastnější. Budou-li to naši, fajn – pokud soupeř, nechť je mu přáno (zvlášť pokud jde o zemi, která je na tom hůře než ta naše). Mnohem zřetelněji také vnímám všechny paradoxy a absurdity, které jsou s nekritickým fanděním spojeny.
Vyhráli jsme! Jsme nejlepší! Mistři! Mistři! – dere se z hrdel fanoušků, jako kdyby oni vymysleli taktiku, dřeli se v přípravě a pak se blýskli individuálními výkony. Ovšem pokud se zápas či turnaj nevydaří, tak už to najednou nejsme my – zoufalci, flákači, neumětelové. Jsou to oni, kdo prohráli – namyšlení frajírci, rozmazlené milionářské hvězdy a kopyta.
Jak může něco začasté tak nahodilého, jako je dopravení balónu či puku aspoň kousek za brankovou čáru, rozhodovat o míře vlastenectví? Utkání na nejvyšší úrovni jsou většinou natolik vyrovnaná, že skutečně rozhodují sotva ovlivnitelné maličkosti – navzdory všem koncepcím a teoretickým předpokladům.
Květnový šampionát v ledním hokeji byl mimořádně povedený, naši hráči předváděli skvělé výkony a zaslouženě skončili první. Jakkoli ve většině států nemají lidé nejmenší tušení, co je to lední hokej, titul mistrů světa jim právem patří.
V kopané je konkurence nesrovnatelně větší. Na probíhajícím ME skončili čeští fotbalisté v základní skupině, když odehráli tři zajímavé a velice napínavé zápasy. Postup tedy nevyšel, i když ještě v nastavení rozhodujícího zápasu s Tureckem byl reálně myslitelný. Trenérům Šilhavému a Haškovi, stejně jako hráčům, sluší se poděkovat za zprostředkování silných sportovních zážitků.
Pozorovat dění okolo těch vrcholných turnajů je vskutku interesantní a úsměvné. Má to vlastně takový ustálený průběh. Fanoušci se těší, shánějí informace, programy, šály a dresy, lístky a rezervace. Následně propadnou silné nacionální euforii. Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop – kdekdo jako lidoop poskakuje, skanduje a natřásá své pivní panděro, event. od počítače zvednuté ochablé tělo. Do televizních kamer je sebevědomě tipováno – vyhrajeme dva nula! Pokud se reprezentanti neprotlačí do bojů o příčky nejvyšší, přichází další fáze: kritické hodnocení přísných expertů. Staré osvědčené fráze zaplaví veškerý mediální prostor a sociální sítě, stejně jako kanceláře, dílny a hospody. Neúspěch, zklamání, přestaňme si nalhávat, zaostáváme, práce s mládeží, ryba smrdí od hlavy, realizační tým, trenér, nominace, sestava, střídání a samozřejmě výkon rozhodčího… Tohle čtu a slýchávám už dobrých třicet let.
Ale pořád mě to baví a jsem za to vděčný. Kéž by se všechna řevnivost a soutěživost odehrávala pouze v intencích sportovního zápolení!
