Článek
Být římským biskupem je těžko představitelný úděl. Musí tu být pro všechny katolické křesťany, vyvažovat konzervativní a liberální tendence, musí mít globální přehled i hluboké modlící se nitro. Také před jedenácti lety zvolený František měl před sebou bezpočet těžkých úkolů a protichůdných očekávání. A jeho počínání bylo od prvních chvil imponující a nesmírně inspirativní.
„Dobrý večer,“ pozdravil civilně po svém zvolení dav věřících na Náměstí sv. Petra. Právě ta lidská obyčejnost stala se jeho charakteristickým znakem. František si ale zároveň vyhrnul rukávy a začal rázně úřadovat. Stručně a namátkou: Vatikánská banka, zatížená řadou nechutných finančních skandálů (praní špinavých peněz, zpronevěry apod.) byla transformována. Pedofilní skandály přestaly být zametány pod koberec a zvráceným kněžím byla vyhlášena nulová tolerance. Církev má být jako polní nemocnice, ošetřovat raněné, pastýř má být cítit po ovcích, církev by se měla zbavit své obsese ohledně antikoncepce, rozvodů, homosexuálů, hlásá papež František. Na srdci mu věrohodně leží osud celého světa – je autorem skvělé ekologické encykliky Laudato si', která moudře a naléhavě promlouvá ke všem lidem.
Již dnes je za papežem Františkem impozantní, vskutku dějinné dílo. Ano, on skutečně je tím stavitelem mostů – pontifikem, on je tím služebníkem služebníků Božích (servus servorum Dei), jak zní papežské tituly.
Když začala ruská agrese na Ukrajině, byl papež František zděšen. Zašel za ruským velvyslancem ve Vatikánu, žádal vysvětlení a naléhal, aby Rusko barbarské tažení ukončilo. Známá je fotografie, na níž líbá zkrvavenou ukrajinskou vlajku z Buči. Následně začal promýšlet zprostředkovatelské možnosti Svatého stolce. A pak přicházejí první poněkud matoucí Františkovy výroky, které snad ještě lze omluvit snahou o diplomatické zastavení strašného krveprolévání. Že je to snaha v podstatě iluzorní a kontraproduktivní František nepřipouští, a to přesto, že poskytuje audience kompetentním osobnostem, které mu vše náležitě vysvětlují a on jim zaujatě naslouchá.
Papežova slova o tom, že v napadení Ukrajiny mohlo sehrát roli i „štěkání NATO u ruských dveří“ nebo že by Ukrajina „měla mít odvahu vyvěsit bílou vlakju“ jsou pomýlená, neprozřetelná a nespravedlivá. A je také třeba podotknout, že se jedná o jeho osobní pohled, nikoli o učení církve. (Katechismus katolické církve za přísně stanovených podmínek připouští „oprávněnou obranu vojenskou mocí“.)
Lze se přirozeně dohadovat, co papeže Františka k jeho slovům vede. Je mu už 87 let, skoro celý život prožil v opačném koutě světa, v jiných geopolitických podmínkách. Možná tu je nějaký „našeptávač“, který to s ním umí… Je pravděpodobné, že takový Jan Pavel II., jedna z ikon boje proti komunismu, by se svou polskou identitou a přímou zkušeností života za železnou oponou, mluvil úplně jinak. Jenže ten zase byl schopen přikrývat zneužívání dětí…
Asi by bylo dobré uvědomit si, že papež prostě není nadpřirozená bytost. Nadpřirozeně oživovaná je církev jako celek; putuje dějinami už dva tisíce let, má za sebou ledacos… Papež je, přes svoje naprosto mimořádné postavení a poslání, smrtelník a hříšník. Jako každý z nás je omylný, má své slabiny. Sám František to často připomíná. A opakovaně při nejrůznějších setkáních prosí: „Modlete se za mě!“ To bude patrně nejlepším možným řešením. Třeba se pak dočkáme proměny papežovy optiky a jeho promluvy přestanou zraňovat statečné a trpící oběti zrůdné ruské agrese.
