Článek
Vinit z nástupu soudobé vlády tu minulou je příliš zjednodušené. Přesto je důležité alespoň stručně připomenout ty nejkřiklavější chyby Petra Fialy a jeho kabinetu.
1) Totálně zabitá deagrofertizace státu – zůstalo jen u prázdných proklamací. 2) Neuvěřitelně submisivní vztah premiéra k ministru Blažkovi – od začátku se zdálo, že Fiala je premiérem ve vládě „Dona Pabla“. 3) Naprosto diletantský způsob odvolání pirátského ministra Ivana Bartoše. 4) Odpuzující tváře ODS – o Marku Bendovi lze právem mluvit jako o kolaborantovi (už jen to jeho počínání pokud jde o Radu ČT!), podobně i Saša Vondra, bránící svobodu slova s prokremelskými exponenty v jakémsi obskurním sdružení a vyzdvihující velkohubého a nevyzpytatelného Trumpa. Nijak nepřekvapuje, že v nedávné kauze hlasovali poslanci ODS shodně s vládními stoupenci poslanecké práce pod vlivem alkoholu.
ODS je sice demokratická strana, ale zároveň to vždycky byla strana plná všelijakých zloduchů. Stačí si uvědomit, kolik někdejších členů ODS figuruje v různých fašizoidních partajích či v hnutí ANO. Pokud by „modří ptáci“ zůstali v demokratickém spektru spíš do počtu, vůbec by to nevadilo.
Předsedové a mediální tváře zbylých demokratických stran působí hodnověrně. Jsou kultivovaní, dobře argumentují, dokážou být pevní i sympaticky ironičtí (za všechny jmenujme třeba Martina Dvořáka ze STAN).
Jenomže to bohužel nestačí!
Jak se říká, karty rozdávají voliči. A ti provládní opravdu neocení slušnost a respekt k demokratickým pravidlům. Bez průlomu mezi ně ovšem není možné politické poměry změnit.
Co z toho plyne? Jakkoli se mi to nepíše úplně snadno, řešením by možná byla nová a nebývale razantní osobnost. Nikoli nová strana, těch je na výběr dostatek. Pokud někdo zakládá novou stranu, je to jen záležitost jeho egocentrických ambicí a spoléhání na hlasy naivních voličů. Je přece jasné, že pokud by taková partaj vůbec přelezla pětiprocentní klauzuli, sama o sobě nezmůže vůbec nic – skončí v koalici s Babišem, resp. v rámci demokratického tábora.
Rozhodující roli mají osobnosti – lídři, vůdci. Hledá se hřmotný, kontroverzní ranař, je celkem jedno z jaké strany. Ale musí vyvolat opravdový rozruch v řadách příznivců současné vlády. Právě na ně by se měl vytrvale obracet, pohrdavě a s výsměchem. Připomínat jim, jak si z nich vláda dělá dobrý den, jak vlastně všechno, co ten Fiala a Jurečka prosadili, pořád platí, ale že jim to stejně nikdy nedojde, takže tahle země jde zkrátka do kopru… V diskuzích se příliš nehádat s komerčními fašisty, pochválit je, že pro ty einštajny, co je volí, to řekli parádně – a nikdo jiný je nebere vážně.
„Co si to dovoluje?! Jak to, že nás takhle uráží?!“ jistě nebudou skrývat rozhořčení mnozí potrefení. Nejspíš budou ke slyšení i licoměrné nářky nad dalším rozdělováním společnosti. Ale copak ji lze rozdělit ještě víc než je?!
O voličích současné koalice si dovolím říct, že nejsou příliš bystří a empatičtí. A od časů politika Zemana také víme, že hrubost velké části z nich nevadí, spíše ji kvitují. Pokud je opoziční „ranař“ bude umět trefně dehonestovat, pokud bude mít suverénnost vůdce, může alespoň některé z nich postupně znejistit – a nelze vyloučit, že jim časem začne dokonce imponovat. Munice v podobě bezpočtu nesplněných slibů tady je.
Zároveň to ale musí být přesvědčený demokrat a nesmí vyloženě lhát, aby neztratil důvěru pravdoláskařů…
Je to těžké… Možná se na to dívám špatně. Ale má někdo lepší nápady, vize, řešení? Každopádně to, co předvádí Babišova „vláda národní hanby“ je naprosto děsivé. A to je u moci pouze půl roku…
