Článek
A vzhledem k tomu, že mamon a politika v České republice dávno jedno jest, novela natolik upřednostňuje zájmy byznysu, že její autoři překročili mez zásahu do samospráv výrazně více než v jiných případech. Novela se tak stává velmi názorným příkladem, jak je celý systém v České republice postaven.
Ústava sice v článku 8 říká, že se samospráva územních samosprávných celků zaručuje. S tím ovšem výrazně koliduje realita toho, jak samospráva v České republice skutečně funguje. O tom, zda a kolik dostanou samosprávy (obce a kraje) ze všech daní, rozhoduje stát. Agendy, které by měly plně spravovat podle principu subsidiarity samosprávy, na ně stát nepřevedl, ale pouze přenesl – což neznamená nic jiného než to, že pravidla a podmínky diktuje stát, a je tedy také odpovědný za to, zda a jak tyto agendy fungují. Přesto jejich výkon hází na samosprávy. Za tuto práci jim navíc stát automaticky nehradí plné náklady. Nemusí. V zákonech o obcích, krajích i Praze si stát (zákonodárci Parlamentu) schválil slovo „příspěvek“. Čehož také plně využívá. Zbytek – a nebavíme se o žádných drobných – musí samosprávy doplácet ze svých dalších příjmů. A ve výčtu toho, kde politická, správní a fiskální autonomie samospráv dostává vážné trhliny, by se dalo pokračovat dál a dál. Ministerstvo vnitra samo uvádí, že příspěvek slouží pouze k částečné úhradě výdajů na výkon přenesené státní správy.
Neboli. V politickém a ústavním uspořádání při přijímání běžných zákonů neexistuje nepřehlasovatelná ochrana, která by obcím a krajům dávala právo říci: ruce pryč, tohle je naše území, naše pravomoc a naše odpovědnost, takže o tom bez nás rozhodovat, vážený státe, nebudeš. Natož aby dala samosprávám právo říct: tohle jsou peníze z daní našich občanů a firem, a pokud z nich něco státe chceš, musíš se na tom s námi dohodnout.
V rámci toho je příznačné, že stát při ratifikaci Evropské charty místní samosprávy odmítl to, aby byla Česká republika vázána některými finančními ustanoveními Charty – mimo jiné článkem 9 odst. 3, 5 a 6 o místních daních, finančním vyrovnávání a konzultacích o přerozdělovaných zdrojích. To poslední v praxi znamená, že se stát nezavázal ke specifické povinnosti podle článku 9 odst. 6 konzultovat se samosprávami způsob přerozdělování těchto zdrojů a systém si nastavil tak, aby tuto povinnost neměl. A tak to také desítky let praktikuje. Občas sice nějaká jednání proběhnou, ale konečné rozhodnutí zůstává státu.
A do tohoto dlouhodobě nastaveného systému přichází novela stavebního zákona.
Tentokrát stát sahá na jednu z nejcitlivějších oblastí vůbec – chce zcentralizovat stavební správu a povolování staveb na území samospráv. A to přesto, že Ústavní soud říká naprosto jasně, že „rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy“. Dokonce dodává, že ústavní obsah samosprávy nemůže záviset jen na tom, co jí běžným zákonem ponechá zákonodárce, protože by to mohlo vést k jeho libovůli a k narušení samotné podstaty samosprávy. Jenže je to opět zcela špatně nastavený systém, který už desítky let umožňuje vládnoucím většinám prosazovat i zcela zásadní systémové změny prostřednictvím poslaneckých návrhů a obcházet tak řádné připomínkové řízení, dokládat detailní analýzy i hodnocení dopadů těchto změn. Bohužel i toto Ústava ČR a pravidla legislativního procesu připouštějí.
Senát nyní jeden pokus o výrazný zásah do samospráv odmítl. A udělal dobře.
Jenže tím se zároveň krásně ukazuje další vada českého systému. Senátoři mohou zákon odmítnout, mohou vysvětlovat, co všechno je na něm špatně a jaké následky může způsobit samosprávám a jejich obyvatelům. Poslanecké sněmovně ale stačí 101 poslanců a Senát přehlasuje. A pokud zákon následně vetuje prezident, stačí jí znovu stejných 101 poslanců. A co z toho plyne? Kdo má 101 poslanců, může si u běžných zákonů prosadit svou přes Senát, prezidenta, přes petice i plné Letné.
Takže 55 senátorských hlasů proti může být za chvíli k ničemu. Mnohokrát už většina poslanců udělala na senátory dlouhý nos a stejně si prosadila svou.
Proto by diskuse o novele stavebního zákona neměla být jen o tom, co všechno novela způsobí. Podstatou je, jak je vůbec možné, že většina poslanců může sama schválit zákon, zásadně jím zasáhnout do pravomocí samospráv a vůbec k tomu nepotřebovat jejich souhlas. Jak se vlastně mohou proti takovému zásahu bránit samotné samosprávy?
Odpověď je absurdní.
Obec ani kraj se nemohou preventivně bránit proti zákonu, který podle nich protiústavně zasahuje do jejich autonomie, tím, že by samy požádaly Ústavní soud o jeho přezkum dřív, než začne v jejich území působit. Takovou možnost český právní řád samosprávám nedává. Neboli – tohle jim stát nedovolil.
Pokud se chtějí bránit samy, musí čekat, až podle zákona skutečně dojde ke konkrétnímu zásahu do jejich práva na samosprávu, a bránit se až potom.
Jenže potom už může být pozdě.
Jestli chce samospráva dosáhnout přezkumu samotného zákona ještě dřív, než podle něj začnou vznikat konkrétní následky, musí si najít pomoc u představitelů toho samého státu, který zákon zasahující do jejích pravomocí přijal. Potřebuje prezidenta, nejméně 41 poslanců nebo nejméně 17 senátorů. Samotná obec nebo kraj mezi těmi, kdo mohou návrh na zrušení zákona přímo podat, nejsou. Samospráva prostě nemůže přijít k Ústavnímu soudu a říct: Tady už stát překročil hranici. Přezkoumejte to dřív, než podle tohoto zákona začne jednat a bude pozdě.
Tohle je systémově zcela špatně.
A u našeho případu – stavebního zákona – se k tomu navíc přidává ještě jeden zásadní problém: čas.
Máme téměř konec srpna. Po zamítnutí Senátem musí předseda zákon předložit Sněmovně na nejbližší schůzi, nejdříve deset dnů po doručení senátního usnesení. Kdy jej ale Sněmovna skutečně odhlasuje, už žádná pevná konečná lhůta stanovena není. Pokud jej 101 poslanců znovu schválí, může jej prezident do patnácti dnů vetovat. Pak se zákon opět vrací do Sněmovny a znovu může přijít 101 hlasů. Celý proces tak může spolykat další týdny i měsíce.
Až po vyhlášení zákona ve Sbírce jej může skupina 17 senátorů napadnout u Ústavního soudu. Před vyhlášením takový návrh zákon – který si schválil stát – výslovně nepřipouští.
Jenže od 1. ledna 2027 už má začít první zásadní fáze reorganizace. Vznikne centrální Úřad rozvoje území a začne integrace agend. Od ledna 2028 má dnešní soustavu 626 stavebních úřadů nahradit jeden centrální Úřad rozvoje území, 14 úřadů rozvoje území krajů a 205 územních pracovišť. Zákon ale dovoluje státu zřídit v dalších obcích i blíže neurčený počet detašovaných pracovišť. Kde budou, se teprve rozhoduje podle personálních kapacit, prostor, poptávky a situace v jednotlivých územích.
To nejsou změny, které lze po jejich spuštění jen tak jednoduše vzít gumou a vrátit všechno zpátky. Nejde jen o názvy úřadů a organizační schémata. Jde hlavně o lidi. V průzkumu Odborového svazu státních orgánů a organizací (OSSOO) mezi zaměstnanci stavebních úřadů, zveřejněného 11. března 2026, kterého se zúčastnilo 1 100 respondentů uvedla jen třetina, že je ochotna přejít do nového státního systému. Dalších 27 procent chce zůstat na obecních, městských nebo krajských úřadech a 40 procent uvedlo, že při reorganizaci odejde ze systému úplně, najde si jinou práci nebo odejde do důchodu.
Jakmile zkušení stavební úředníci odejdou, žádný pozdější nález Ústavního soudu je zpátky nevrátí. A stejně tak už může být pozdě napravovat právní, organizační nebo stavební následky, které mezitím podle nového zákona vzniknou.
Proto tentokrát opravdu nejde jen o akademickou debatu, jestli je nějaký paragraf protiústavní. Jde o to, zda se Ústavní soud k této otázce vůbec dostane – a hlavně zda se k ní dostane včas, aby jeho případný zásah ještě dokázal zabránit nevratným škodám.
A tady teprve začíná skutečná odpovědnost senátorů.
Jestli 55 senátorů tvrdí, že zákon je tak špatný, že jej odmítli, jejich práce rozhodně nekončí zvednutím ruky proti novele a honěním si bodů na sítích, v médiích a před kamerami. Pokud je Sněmovna přehlasuje, musí se mezi nimi najít alespoň 17, kteří návrh na přezkum zákona Ústavním soudem skutečně podají. A pokud chtějí zabránit tomu, aby nejprve začal fungovat a teprve potom se několik let napravovaly jeho následky, musí mít takový návrh připravený kvalitně a předem a podat jej hned, jak to zákon dovolí. A současně žádat Ústavní soud, aby věc projednal jako naléhavou a jednal okamžitě. Ústavní soud už v minulosti ukázal, že v naléhavých věcech dokáže jednat velmi rychle, v některých případech bez prodlení. Zákon mu navíc umožňuje naléhavou věc projednat mimo pořadí.
Ale ani tím by jejich práce neměla skončit, protože stavební zákon je jen důsledek. Pokud chtějí senátoři skutečně pomoci obcím, krajům a lidem v nich, nestačí jednou vystoupit jako jejich ochránci proti stavební novele a potom nechat dál fungovat systém, který státu umožňuje totéž dělat znovu u dalšího zákona. Musí otevřít otázku skutečné autonomie samospráv. Subsidiarity. Konnexity (plné úhrady nákladů státem uložených povinností). Rozdělení státní správy a samosprávy. Reformy ORP na faktické samosprávné meziobecní celky. Změny pravidel RUD. A také práva obcí a krajů bránit vlastní ústavně zaručenou autonomii přímo před Ústavním soudem, aniž by nejdřív musely shánět prezidenta, 41 poslanců nebo 17 senátorů.
Protože jestli Ústava samosprávu skutečně zaručuje, pak by samospráva neměla potřebovat souhlas části centrální státní moci k tomu, aby se před centrální státní mocí mohla včas bránit.
Tohle by měla být podstata celé diskuse. Novela stavebního zákona ji právě odhaluje v celé její nahotě.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
