Článek
Na jejich stylu vládnutí je totiž mimořádně dobře vidět něco, co Ústava ČR umožňuje celých 33 let: příliš snadno měnit i opravdu zásadní zákony a pravidla, pokud zůstávají na úrovni běžného zákona. Jakmile se potřebná většina poslanců na něčem dohodne – nebo ji k tomu někdo dokáže nějakým způsobem získat –, tak také může zákon nakonec vypadat. Bez nutnosti širší diskuse. Bez nutnosti přijmout připomínky. Bez nutnosti doložit podrobné analýzy. Bez nutnosti předložit skutečné dopady. Bez nutnosti respektovat stanoviska odborníků. Bez nutnosti brát v úvahu názory veřejnosti. Bez nutnosti dohody se samosprávami, kterých se zákon dotýká. Bez nutnosti respektovat připomínky menšin. Bez nutnosti ptát se občanů. Bez nutnosti dohody se Senátem. Bez nutnosti respektovat veto prezidenta.
Bez nutnosti hledat kompromis mimo většinu, která právě ovládá Poslaneckou sněmovnu.
Tak je český ústavní systém postaven od vzniku republiky. Od roku 1993. Ne, Babiš a spol. jej nevymysleli. Oni ho jen používají. Tak jako jej používaly všechny předchozí koalice stran a hnutí. Jen třeba o něco kultivovaněji a bez oligarchů přímo ve svých čelech.
Proto je omyl vysvětlovat dnešní způsob vládnutí pouze Babišem.
Český problém je mnohem starší. Je založen už na mylné představě, podle níž demokracie znamená, že ten, kdo vyhraje volby a poskládá většinu ve Sněmovně, má dostat téměř neomezenou možnost čtyři roky vládnout. Čím silnější většinu má, tím lépe. Stačí poskládat 101 poslanců a může v celém státě prosazovat, co chce, bez toho, aby mu do toho kdokoli mluvil.
Jenže tohle není demokracie. A hlavně tohle nemá nic společného s občanským státem. Je to diktát většiny zaštiťující se demokracií – diktát těch, kteří si dokážou jakkoli zajistit hlasy potřebného počtu poslanců.
Demokracie není soutěž o to, kdo na čtyři roky získá právo řídit stát podle svého. Je to především systém, který musí bránit tomu, aby mohl kdokoli získat příliš mnoho moci nad ostatními. Nezáleží přitom na tom, zda se jmenuje Babiš, Fiala, Klaus, Schwarzenberg nebo kdokoli další.
Přesto se v ČR už desítky let chováme, jako bychom stále hledali osvícené monarchy. Nevadí nám příliš silné centrum. Vadí nám především člověk, který jej právě ovládá. Lidé Babišovi vyčítají, že chce řídit stát jako firmu, ale současně sami přistupují k demokracii velmi podobně: jen musí vyhrát ten „správný“ šéf, protože potom bude moci správně rozhodovat za všechny.
Jenže stabilní a prosperující státy nejsou postaveny na diktátu z centra. Právě naopak. Jsou postaveny na nutnosti dohody, kompromisu a na rozdělení moci mezi více center v horizontální i vertikální rovině tak, aby ani premiér, ministr, poslanec nebo senátor, který nezvládá svou funkci – nebo po dosazení do ní nezvládne ani sám sebe –, nemohl snadno způsobit příliš velkou nebo dokonce fatální škodu.
I proto mají být zákony rozlišovány podle své váhy a významu. Některé upravují pouze technické podrobnosti. Jiné ale určují samotná pravidla státu – jeho zadlužování, rozdělení pravomocí, fungování institucí, postavení samospráv nebo způsob, jakým lze nakládat s veřejnými penězi. Taková pravidla mají být ideálně zakotvena přímo v Ústavě, nebo musí být podstatně těžší je měnit než běžné zákony. Rozhodně ale nemají být vystavena tomu, že si je nová „stojednička“ změní sama a zcela lehce ve chvíli, kdy se dostane k moci, nebo se jí to hodí.
Včerejší rozvolnění rozpočtových pravidel je přesně takovým příkladem. Příkladem pravidla, které by mělo být předem a preventivně ukotveno v Ústavě. Proč? Protože odpovědní politici by s ním neměli problém, respektovali by ho, zatímco nezodpovědné politiky by fakticky brzdilo v zadlužování státu a nutilo je chovat se odpovědně a hospodárně. To se v České republice nestalo. Již u tvorby Ústavy zodpovědní politici nebyli a většinu netvořili ani v dalších složeních Poslanecké sněmovny. Dosavadní zákon sice při dosažení dluhu ve výši 55 % HDP ukládá vládě určité povinnosti – například předložit rozpočet vedoucí k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí – ale pokud je vláda nesplní, samotný zákon č. 23/2017 Sb. s tím nespojuje žádnou přímou osobní sankci vůči členům vlády. A při překročení 60 % HDP už zákon pouze stanoví, že vláda „navrhne opatření vedoucí ke snížení“ dluhu. Jak rychle, o kolik a co se stane, když to neudělá nebo navržená opatření nebudou fungovat, zákon nestanoví.
Zajímavé je, že vůči krajům a obcím nastavili zákonodárci tentýž zákon podstatně tvrději. Pokud jejich dluh překročí 60 % průměru příjmů za poslední čtyři roky, musí jej v následujícím roce snížit nejméně o stanovenou částku. Pokud svou zákonnou povinnost dluh snižovat nesplní, Ministerstvo financí rozhodne o pozastavení převodu části jejich podílu na výnosu daní. U samospráv tedy stát zavedl skutečný vynutitelný následek, ale u sebe na to jaksi pozapomněl.
Je asi příznačné, že právě Švýcarsko, jeden z nejvíce decentralizovaných a na občanských principech postavených států Evropy, má federální dluhovou brzdu zakotvenou přímo v samotné Ústavě a její mechanismus stojí na jednoduchém principu: příjmy a výdaje mají být v dlouhodobé rovnováze a výdajový strop se přímo odvozuje od očekávaných příjmů po zohlednění hospodářského cyklu. Stát jednoduše může – stejně jako každá rodina – dlouhodobě vydávat jen tolik, kolik je schopen získat na příjmech. Samozřejmě s korekcí hospodářského cyklu a možností reagovat na mimořádné situace. Nejde tedy pouze o hranici zadlužení odvozenou od určitého procenta HDP, ale o ústavně zakotvenou vazbu výdajů na příjmy.
A to je podstatný rozdíl. U dluhových či deficitních pravidel vyjádřených jako procento nominálního HDP se s růstem nominální ekonomiky zvyšuje také absolutní prostor pro zadlužení. Když nominální HDP roste například i vlivem inflace, může růst nominální dluh a poměrový ukazatel přesto zůstávat stejný. Neboli při stejné procentní hranici může stát v nominálním vyjádření dlužit tím více, čím vyšší je nominální HDP – a ten zvyšuje i inflace. Švýcarská logika stojí jinde: kolik máme, tolik můžeme v dlouhodobém průměru vydat. Tečka.
Nejde o to, že to tak mají ve Švýcarsku. Jde o to, že takto vypadá správná kotva v Ústavě, kterou nemůže pár nezodpovědných pitomců, kteří se právě stali poslanci, nebo pár upravených a třeba i pěkně vypadajících a před kamerami kultivovaně vystupujících gaunerů jen tak porušovat nebo snadno změnit.
A stejný princip prevence českému systému chybí i v dalších oblastech. Stát dokáže velmi přesně stanovovat povinnosti občanům, podnikatelům nebo samosprávám a spojovat jejich porušení se pokutami, sankcemi a tvrdými tresty. Když ale své vlastní povinnosti porušují vrcholní politici či státní správa, konkrétní osobní následek často chybí nebo je proti rozsahu následků jejich rozhodnutí směšně slabý. Stačí číst rok co rok kontrolní závěry NKÚ: porušování pravidel i zákonů, nehospodárnost, neefektivní výdaje, nesplněné cíle, desítky miliard utracené zbytečně nebo bez prokazatelného výsledku a vedle toho podstatně vyšší ekonomická hodnota, která kvůli nekoncepčnosti, neefektivitě a promarněným příležitostem vůbec nevznikla. A systém jede dál. Proč se snažit zeštíhlovat náklady na správu státu, proč pracovat víc koncepčně a systémově a vydělávat víc, když si můžeme lidem zvedat daně a pořizovat si další a další stamiliardové kreditky.
Teda – zatím.
Až přijde účet v podobě fiskální krize, dosavadní většiny poslanců a členy vlád to trápit nebude. Dluhy zůstanou těm po nich a ti, kteří je nadělali nebo pomohli nadělat, už budou dávno za vodou – nejspíš doslova.
Tohle všechno spolu souvisí. Stát nebyl postaven tak, aby bylo možné moc co nejvíce korigovat. Byl postaven tak, aby ji mohl někdo v centru maximálně a jen podle sebe vykonávat.
Předchozí politické garnitury měly desítky let možnost tento systém změnit. Posílit skutečné brzdy a protiváhy. Zakotvit některá zásadní pravidla přímo v Ústavě. Posílit ochranu samospráv a dát jim faktickou autonomii, vytvořit skutečně účinné kontrolní mechanismy s povinností systémově napravovat zjištěné nedostatky a zavést osobní odpovědnost tam, kde lidé ve veřejné moci porušují své povinnosti nebo hrubě nehospodárně nakládají s veřejnými prostředky.
Neudělaly to.
Proto Babiš není příčina. Je důsledek.
Každý, kdo dnes komentuje politiku pouze stylem ANTI-BABIŠ, by si měl uvědomit jednu nepříjemnou věc: kdyby politici na počátku republiky nevytvořili a jejich následovníci celé desítky let neudržovali systém postavený na svých „stojedničkách“ ve Sněmovně a na obrovské moci soustředěné v centru, Babiš – a mnozí další jemu podobní – by ve vrcholné politice nikdy nebyli, nebo by nemohli získat takovou moc. Neměli by jak. I zákon o střetu zájmů totiž mohl být dávno opravdovým zákonem řešícím střet zájmů atd. Prostě celý systém se skutečnými brzdami a protiváhami mohl už dávno vypadat úplně jinak.
Skutečným problémem demokracie, svobody i férového tržního prostředí nikdy není jen to, kdo se dostane k moci. Skutečným problémem je, že se neptáme: Proč mu systém dovoluje mít tolik moci a tak snadno a svévolně ji uplatňovat?
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
Zdroje:
Ústava Česká republika
Zákony Česká republika
Ústav Švýcarská konfederace
