Článek
Policie, státní zastupitelství a soudy nedokážou politické a korupční kauzy včas a přesvědčivě vyšetřit, pravomocně o nich rozhodnout a v případě prokázané viny uložit trest odpovídající závažnosti jednání.
„Po 12 letech policisté ukončili vyšetřování Dalibora Mlejnského, bývalého starosty za ODS. A s ním dalších 37 bývalých zastupitelů Prahy 11. Podle detektivů prodávali majetek města pod cenou. Škoda je skoro 73 milionů.“
Tak začíná článek Pasažéra z Janouškovy jachty čeká soud. Jako starosta za ODS prodal levně pozemky na serveru Seznam Zprávy.
Zatímco u běžné kriminality stát zpravidla dokáže dospět k pravomocnému výsledku v podstatně kratší době, politické a úřednické kauzy se nezřídka táhnou celé roky. Tento stav není náhodným selháním jednotlivců, ale dlouhodobým, opakujícím se vzorcem, který devalvuje základy právního státu.
Dvě rychlosti české justice
Mezinárodní srovnání, včetně EU Justice Scoreboardu vydávaného Evropskou komisí, dlouhodobě ukazují, že česká justice jako celek není plošně pomalá. Civilní a obchodní spory v prvním stupni se průměrně vyřizují v relativně krátkých lhůtách. Problém nastává ve chvíli, kdy se trestní odpovědnost střetne s politickou, ekonomickou a institucionální mocí.
Anatomie systémové bezmoci
Tento paralyzující mechanismus vykazuje od roku 1989 stále stejné znaky:
Monstrózní začátek: Kauzy často začínají teatrálními policejními zásahy před televizními kamerami a masivním mediálním pokrytím nebo cíleným únikem informací. Není to však podmínka.
Procesní vakuum: Kauzy provázejí mnohaleté vyšetřování, opakované doplňování dokazování, často i o velmi kontroverzní znalecké posudky, a zdlouhavá práce státních zástupců.
Soudní ping-pong: Pokud se věc vůbec dostane k soudu – mnohdy totiž policie po letech vyšetřování případ bez bližšího zdůvodnění odloží –, opakovaně koluje mezi soudy různých instancí. Rozsudky jsou rušeny kvůli procesním nebo právním vadám a procesní chyby se vrství.
Rozmělnění nebo osvobození: Rozhodnutí přichází až po letech, dávno poté, co si lidé přestali pamatovat, o co vůbec šlo. Tyto případy mají společné jedno – buď přicházejí úplná zproštění obžaloby, nebo symbolické, nepřiměřeně mírné tresty – podmíněné či peněžité –, které absolutně neodpovídají závažnosti prokázaného jednání ani rozsahu způsobené škody.
Veřejnost se sice nakonec i dozví konečný výrok soudu, často však stále neví, proč stát potřeboval tolik let, proč původní podezření neobstálo a kdo odpovídá za chyby, které případ rozložily.
Policie, státní zastupitelství a soudy tak místo důvěry v právo vytvářejí prostor pro nedůvěru, spekulace a politickou manipulaci.
Pomalé jednání spravedlnosti současně mnohým politikům umožňuje vést neférový předvolební boj. Voliči se pak přiklánějí k určité značce nebo politikovi pod vlivem jevu známého jako motivované uvažování neboli ideologická slepota, kdy emoce, osobní antipatie či politické přesvědčení zatemňují úsudek a oslabují schopnost kritického uvažování a objektivního hodnocení.
Je to stav, kdy lidé nehledají objektivní pravdu, ale podvědomě si vybírají, třídí a vykládají informace tak, aby potvrdily jejich stávající pocity, postoje a názory. Klíčové je, že tento jev nepostihuje pouze méně vzdělané nebo méně inteligentní osoby. Naopak. Výzkumy ukazují, že chytří a vzdělaní lidé jsou často k motivovanému uvažování – ideologické slepotě – mimořádně náchylní.
Kontinuita selhání: Od totality po současnost
Spravedlnost kapitulovala již na samotném počátku devadesátých let. Známé chyby přílišné sametovosti, kdy si představitelé starého a nového režimu podali ruce, vedly k tomu, že většina zločinů předlistopadového režimu zůstala fakticky nepotrestána. Řízení s komunistickými funkcionáři se protahovala tak dlouho, až obvinění zemřeli nebo byli kvůli demenci uznáni za nezpůsobilé účastnit se trestního řízení.
Stejný vzorec – roky vyšetřování a roky se táhnoucí soudy – se opakoval i v éře polistopadové. Projevoval se v privatizačních kauzách, při tunelování bank i při masivních převodech státního a obecního majetku. Některé případy si pamatují především starší, jiné i mladší generace – kauzu IPB, Mosteckou uhelnou, Olovo, Gripeny, letouny CASA, Opencard, Vidkun, ProMoPro, Čapí hnízdo, Bečvu, Dozimetr, Motol či bitcoinovou kauzu… Posledně jmenované kauzy jsou stále příliš nové na to, aby byly příkladem dlouholetého zametení pod koberec, ale nakročeno mají.
Všechny nekonečně se táhnoucí kauzy mají jedno společné. Potvrzují, že ani za třicet šest let neprošel politický a ústavní systém dostatečnou změnou, která by zajistila skutečnou nezávislost policie, státního zastupitelství a soudů a jejich schopnost prosazovat právo také proti politické a ekonomické moci. Právě to je přitom jedním ze základních předpokladů dobrého vývoje celé společnosti
V tomto směru selhaly všechny dosavadní politické garnitury, ať už byly složeny z jakýchkoli stran a hnutí.
Za desítky let je seznam reálně potrestaných představitelů moci žalostně krátký. Nezaujatý pozorovatel by si mohl říci, že nejen komunistická, ale i polistopadová éra byly křišťálově čisté – čistší už snad ani být nemohly.
Varování mezinárodních institucí
Výše uvedené není subjektivním názorem pomateného konspiračního teoretika, za jaký podobná tvrzení označují především ti, kteří neoplývají právě čistým svědomím – a že jich v politice napříč politickými značkami není málo.
O EU Justice Scoreboardu již zmínka byla. Na strukturální nedostatky české justice a legislativy v oblasti potírání korupce opakovaně upozorňuje také OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Její zprávy dlouhodobě kritizují Českou republiku za absenci výsledků při vynucování protikorupčního práva a poukazují na propastný rozdíl mezi formální existencí zákonů a jejich praktickou aplikací v reálném životě.
Index vnímání korupce řadí ČR stabilně pod průměr Evropské unie. Přijímání klíčových protikorupčních norem je navíc politickou reprezentací často záměrně zdržováno nebo oslabováno. Řada předpisů byla přijímána především kvůli evropským závazkům a pod hrozbou zastavení přílivu dalších desítek dotačních miliard, nikoli se skutečnou vůlí naplnit v praxi to, co by se dalo očekávat už podle jejich názvu. Naprosté vykostění zákona o regulaci lobbování poslanci je jen jedním z posledních takových případů.
Závěr: Listopad ještě neskončil
Pokud policie, státní zastupitelství a soudy nedokážou v rozumné době pravomocně rozhodnout kauzy týkající se představitelů politické, úřední a ekonomické moci, stát a jeho systém selhávají ve své základní povinnosti.
Nevytvářejí spravedlnost, ale bezpečný prostor pro beztrestnost, politické spekulace a hlubokou, chronickou nedůvěru občanů, kteří nevědí, kde leží pravda, kdo říká pravdu a co je či není lež.
Takový stav nevede k ničemu jinému než k rezignaci občanů na sledování politiky obecně.
Výsledkem není rozkvět státu, ale jeho propadání do stále hlubší krize, protože v takovém státě si vrchnost může dělat doslova, co chce. A to se desítky let také děje.
Právě v neschopnosti měřit všem stejným metrem, a především rozhodovat rychle tkví jeden z hlavních důvodů, proč Listopad ještě neskončil.
Pravda a láska totiž jen těžko mohou vítězit nad lží a nenávistí bez fungujícího práva a spravedlnosti.
------------------------------------------------------------------
Judikatura jako zrcadlo: Kdy stát přestává být právním
K výše uvedenému se v různých nálezech vyjadřuje také Ústavní soud. Stav české spravedlnosti v mnohém stále koliduje s ústavními principy, na nichž by měl být založen každý právní stát.
Klíčovým milníkem ve vymezení vztahu mezi chováním politiků a legitimitou státu se stal nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. listopadu 2005, vydaný ve sporu novináře Ivana Breziny s bývalým premiérem Milošem Zemanem.
Ústavní soud v tomto nálezu jasně deklaroval:
„Občan demokratického právního státu od ústavních činitelů zcela přirozeně očekává pravdivé informace a dále očekává, že ústavní činitelé budou zachovávat naprostý respekt k jednotlivým osobám – členům občanské společnosti.“
A následně uzavřel:
„Bez dodržování této základní náležitosti nemůže fungovat žádný stát, který má být považován za demokratický a právní. Difamace jednotlivců představiteli státní moci a z ní plynoucí dezinformace všech členů společnosti je naopak technikou dobře známou totalitním režimům.“
K otázce nezávislosti a nestrannosti soudců se Ústavní soud jasně vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10:
„Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze odhlédnout ani od jevové stránky věci; za validní kritérium je považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý k zaručení důvěry v soudní rozhodování. (…) I ve vztahu k justici totiž platí obecný sociologický poznatek, tzv. Thomasův teorém, dle něhož platí, že je-li určitá situace – zde neexistence nezávislosti či nestrannosti – lidmi definována jako reálná, pak je reálná i ve svých důsledcích; chybí obecná důvěra, že rozhodnutí je spravedlivým rozhodnutím nezávislého a nestranného tribunálu. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.“
Ano. Důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu. Dokud představitelé moci zákonodárné, výkonné a soudní nebudou své funkce, placené z daní občanů a firem, vykonávat tak, aby výsledkem jejich práce byla důvěra v právo a spravedlnost, nemůže být Česká republika řazena mezi plnohodnotné právní státy.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
