Článek
Stalo se přesně to, co česká Ústava umožňuje: aby většina poslanců ukázala všem dlouhý nos i u běžného zákona, který tak zásadně zasahuje do postavení samospráv a měl by být chráněn podstatně více než jen tím, že se 101 poslanců mezi sebou v Praze dohodne (nebo jejich hlasy kdokoli jakkoli získá).
Poslanci nepřehlasovali pouze 55 senátorů. Přehlasovali především obce a jejich obyvatele a zákonem zasáhli do jejich PRÁVA na vlastní samosprávu, které jim Ústava ČR v článku 8 výslovně zaručuje. Současné složení Sněmovny tak opět ukázalo jeden z mnoha zásadních nedostatků politického a ústavního systému, který si pro sebe a své diktátorské vládnutí nastavili politici a poslanci už při vzniku České republiky v roce 1992.
Ústava v článku 8 slavnostně říká: „Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.“ Jenže. Její tvůrci nechali zásadní část skutečného obsahu této samosprávy na obyčejných zákonech. Co budou obce a kraje skutečně spravovat, jaké budou mít pravomoci, jak budou financovány a kde bude hranice mezi jejich vlastní správou a státem, tak v konečném důsledku určuje zákonodárce – lépe řečeno většina poslanců. Senát může protestovat, prezident může vetovat, starostové mohou psát petice, obce a kraje mohou vysvětlovat, že jim stát sahá do jejich vlastních záležitostí, občané demonstrovat nebo psát petice. Všichni se mohou stavět třeba na hlavu, ale jakmile se u běžného zákona jakkoli poskládá 101 rukou, Senát, prezident, kraje, obce i občané mohou jít jednoduše … stranou.
Ale to není jediná chyba Ústavy. Jde o to, že samosprávy nedostaly možnost samy preventivně napadnout u Ústavního soudu samotný zákon ještě předtím, než podle něj dojde ke konkrétnímu zásahu do jejich práva na samosprávu. Komunální ústavní stížnost mohou podat až proti konkrétnímu aktu aplikace práva nebo jinému individualizovanému zásahu státu do jejich práva na samosprávu. Teprve spolu s ní mohou navrhnout i zrušení zákona, na jehož základě k zásahu došlo. A to vše může být kupříkladu u tohoto zákona už pozdě. Skupina nejméně 17 senátorů sice může po vyhlášení zákona sama navrhnout jeho zrušení, jenže samotné podání takového návrhu účinnost zákona neodkládá. Pokud Ústavní soud nerozhodne včas, novela začne působit ještě před jeho rozhodnutím. Od 1. ledna 2027 má vzniknout centrální Úřad rozvoje území a má začít integrace části agend. Celá nová regionální soustava státní stavební správy má fungovat od 1. ledna 2028.
A co ještě poslanci obcím a městům schválili? Novela dokonce obcím a krajům zákonem přikazuje, aby podle potřeby nových státních úřadů ponechaly až po dobu pěti let na stávajících místech prostory archivů, úřadoven a sídel dnešních stavebních úřadů. Stát jim sice zaplatí obvyklé nájemné a služby, ale o tom, zda své prostory novému státnímu systému vůbec poskytnou, samosprávy samy rozhodnout nemohou. Takže stát obcím stavební úřady vezme – a současně jim zákonem nařídí, aby mu pro nový státní systém ještě poskytovaly jejich dosavadní prostory. To je opravdu autonomie samospráv jak vystřižená.
Co tedy obcím zbývá? Sejít se na Letné. Ale to už každý ví, že nefunguje. Mohly by se společně rozhodnout přestat vykonávat část státem přenesené správy na protest proti zásahům do samosprávy. Tak by ale musely obce postupovat koordinovaně a dostat tím stát pod obrovský tlak.
No, na tohle asi ještě samosprávy nejsou připravené. Bohužel v tomto směru spaly 33 let. Tak alespoň by si měli starostové cinknout, přijmout zastupitelstvy jednotné usnesení, vyhlásit společný den protestu, zavřít nebo omezit služby, vyvěsit jednotnou symboliku (klidně a rád poradím), svolat společná zastupitelstva a demonstrace, koordinovaně podat právní kroky a veřejně oznámit, že buzerace a bezpráví už byly ze strany státu za desítky, desítky a desítky let až až.
Pokud bychom byli demokracií západního provedení (což fakt nejsme), měli bychom systémové pojistky proti svévoli státu. V Německu může obec sama napadnout zákon, který podle ní porušuje ústavně chráněné právo na samosprávu. Nepotřebuje si shánět skupinu poslanců nebo senátorů, aby vůbec dostala zákon před ústavní soud. V Nizozemsku zase dolní komora nemůže horní komoře říci, že její nesouhlas bere na vědomí, a následně ji jakoukoli většinou přehlasovat. Zákon musí schválit obě komory a horní komora je navíc personálně spojena s regionální politickou úrovní. Západní země nemají jeden univerzální model, ale používají různé mechanismy, jejichž společným smyslem je rozdělit moc tak, aby centrum nemohlo bez skutečné protiváhy překreslovat pravidla pro samosprávu. Česká republika má místo toho bohužel paskvil, ve kterém je moc obrovsky koncentrována v rukou několika málo osob v Praze.
Každopádně – prezident už se s vetem nemusí ani obtěžovat.
Opět se ukázal problém české politiky, který je mnohem starší než doba, po kterou řádí v politice současní šílenci Babiš, Havlíček, Okamura nebo Motoristé. Strany se ve vládě a opozici střídají, ale špatná pravidla centrálně řízeného státu zůstávají desítky let stejná. Desítky let si právě vládnoucí většiny ve Sněmovně schvalují zákony většinou poslanců podle svého. Tento centralisticky nastavený systém ale nevymyslel nějaký Babiš. Ten zde platí 33 let a je nastavený ústavně.
Proto nestačí se bavit pouze o novele a škodách, které novela stavebního zákona v jednotlivých územích i v celém systému napáchá. Hlavní otázkou je, proč vůbec český ústavní systém dovoluje, aby o tak zásadním zásahu do fungování územních samospráv rozhodla běžná momentální většina poslanců, aniž by potřebovala souhlas těch, jejichž autonomie se mění.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
