Článek
Média určují, o čem se ve veřejném prostoru diskutuje. Podle toho, co se v médiích objeví, řeší lidé totéž i na sociálních sítích. Den co den jsme tak vlastně manipulováni – nejen v tom, o čem bude společnost diskutovat, ale i v tom, o čem diskutovat nebude. To dobře chápou politické špičky i superbohatí oligarchové. Proto se snaží média co nejvíce ovládat. Každý den nás média bombardují obrovským množstvím informací, takže mnozí stačí pročíst maximálně titulky.
Téměř nikdo se ale nedokáže zastavit a zamyslet. Poslechnout si třeba podesáté video skvělého Koukolíka a pochopit z něj nejen to, co říká, ale také jaké jsou hlavní myšlenky, podstata toho, o čem mluví. Video se sice týká globálního světa, ale svým přesahem má stejnou platnost i pro stav věcí v naší zemi.
Zásadní je správné porozumění termínům, o nichž pan Koukolík mluví:
„Stupidita není hloupost. Není omyl. Stupidita není nevědomost ani ignorace. Stupidita je selhání schématu … Schémata jsou adaptivní a maladaptivni … Stupidita je výrazem maladaptivního schématu.“
Pokud bychom tyto termíny aplikovali i na vývoj společnosti nebo státu, pak podle adaptivního schématu se v Evropě vyvíjejí státy, které prosperují a jsou dlouhodobě stabilní nejen ekonomicky, ale i pohodou života maxima obyvatel. Vesměs se jedná o státy směřují k vizi občanského státu s fungujícím politickým systémem postaveným na decentralizaci moci, na principu subsidiarity a na funkčních, na politicích nezávislých kontrolních mechanismech.
Naopak státy s koncentrovanou mocí v rukou malé skupiny jedinců a s nefungujícími kontrolními mechanismy se vyvíjejí podle maladaptivního (stupidního) schématu.
Od bitvy na Bílé hoře (1620) jsou české země vedeny direktivně, centrálně. V následných přelomových a opravdu nadějných fázích vývoje (1918, 1989) se později či ihned chopili moci jedinci, kteří zemi nasměrovali na cestu maladaptivního schématu. Pokaždé u toho sekundovala/y i nějaká/é cizí mocnost/i. A vždy se v českých zemích našlo dost spolupracovníků – kolaborantů, z nichž jen minimum jednalo z víry v ideologii. Naprostá většina kolaborovala kvůli penězům, funkcím, kariéře, pocitu moci nebo strachu.
A na té špatné, maladaptivní cestě se nyní Česká republika opět potácí. Naprostá většina lidí – včetně novinářů, redaktorů a veřejně známých osobností – se vědomě i nevědomky úzkostlivě vyhýbá přiznání, že s nimi někdo manipuloval. Ta neochota přiznat si pravdu, že si s námi všemi prognostici zahráli jako v maňáskovém divadle, problém jen dlouhodobě prohlubuje. Nežijeme – především díky nim – v demokracii ani v právním státě. Takovým státem nemůže být země, kde fakticky vládne malá skupina oligarchů a regionálních kmotrů a kde orgány činné v trestním řízení u mocných, bohatých a vlivných selhávají.
Objevují se sice kauzy typu Čapí hnízdo, Bečva, Faltýnkův diář, Motol nebo Bitcoiny, ale v naprosté většině vyšumí – dovedou se do ztracena, tak jako stovky kauz předchozích. A za pár měsíců či let si na ně už nikdo ani nevzpomene. Stejně jako si dnešní generace nevzpomíná, jak pěkně bylo zameteno s kauzami z devadesátých let či nultých let. Natož aby někdo ještě myslel na to, jak se zametlo se zločiny z éry komunismu.
Oligarchizace v ČR není primárně o jednotlivcích. Jde o proces, který mají mocenské elity už více než 35 let plně pod kontrolou. Ať se v Parlamentu střídaly jakékoli politické strany či hnutí, všechny nesou společnou odpovědnost za stav, který dnes zažíváme. Nejde o důsledek pouze „stupidního“ vládnutí part okolo ANO (z pohledu jejich odpůrců) nebo part okolo ODS (z pohledu jiných). Jde o dlouhodobý proces, který začal selháním hned první politické garnitury po Listopadu. Dnes tomu říkáme „přílišný samet“, abychom se co nejvíce vyhnuli jmenování konkrétních osob, které sice krásně mluvily o hodnotách, ale reálná politika šla zcela mimo ně.
Právě toho využili prognostici – a místo státotvorného vedení po adaptivním schématu směrem k decentralizovanému občanskému státu nasměrovali a dovedli zemi ke stupidní demokratuře řízené oligarchy, koncerny a korporacemi.
„Pokud vidím složení současných vlád, nebo představuji si soudobé mocenské špičky, tak tam není nikdo, kdo by trochu chápal život.“
Ano. Ze všech těch oligarchů, kmotrů, politiků a právníků v Praze chápe skutečný život málokdo. Nerozumí obyčejným lidem – a ani se o to ve své nadřazenosti nesnaží. Nechápou jejich životy. Nemohou je chápat ve světě desítek a stovek miliard, které si obyčejní lidé ani neumějí představit.
Politici všech stran si v Praze hrají politické hry, ale co se pro obyčejné lidi na venkově reálně za posledních 35 let změnilo? Přiblížily se jejich podmínky a kvalita života městům? Ani omylem. Naopak. Kde jsou v malých městech a obcích hospůdky, vinárny, cukrárny? Kde jsou malé provozovny všeho možného? Malým a středním podnikatelům, živnostníkům a drobným farmářům jsou házeny klacky pod nohy, zatímco řetězce a korporace lidi vysávají díky kartelovým dohodám (potraviny, energie, datové služby atd.), které naprosto přehlíží politiky ovládaný antimonopolní úřad (ÚOHS). Daně přitom mají venkované stejné jako lidé ve městech s diametrálně vyššími možnostmi.
Co pak u voleb tito lidé dělají? Hodí to zase tomu, kdo jim přijde alespoň trochu bližší, protože na sliby a fráze už dávno nekoukají. Vyhrává lepší marketing, autoritářská přitažlivost a efekt silného muže – nikoli myšlenky a řešení.
„První krok k záchraně života je pochopení toho, co ho ohrožuje.“
A právě zde je základní kámen úrazu v ČR – pochopení, co tuto společnost nejvíce ohrožuje. Nejsou to jednotlivé osoby. Je to systém – ta špatná cesta.
Od mocenských špiček propojených s byznysem nebo odtržených od reality nemůžeme čekat, že budou chtít pochopit nebo změnit to, co ohrožuje zdravý vývoj této země. Rozhodně od nich nemůžeme čekat, že by chtěli změnit kurz či samotné schéma. Proto politici a média ovládaná oligarchy dnes a denně odvádějí pozornost – zaměstnávají lidi vším možným, jen ne diskusí o špatném systému. Když tomuto systému začnou docházet finance, co udělá? Rozjede kampaň o nutnosti zvýšit daně a o „bezproblémovosti“ dalšího zadlužování státu.
Jak se můžeme zachránit a co může dělat jedinec? I o tom mluví skvělý František Koukolík:
„Jako jedinec téměř nic. Ale jako skupina, nebo větší skupina bychom teoreticky mohli dělat mnohé. Ale to znamená - vytvořit dobře organizované skupiny. To je přesně to, čemu mocenské špičky a jejich aparáty zabrání.“
A jen dodám: ani tomu nemusí aktivně bránit. Vzhledem k tomu, že dosud nedošlo k uvědomění si významné části společnosti a hlavně mimopolitických elit, co se po Listopadu stalo a jak špatný je v ČR systém, těžko může vzniknout nějaká dobře organizovaná skupina.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
