Článek
Staroměstské náměstí, Václavské náměstí, Letná, jiná náměstí. Vždy, když frustrace přeroste únosnou mez, přichází mobilizace. Transparenty, hesla, emoce. Pocit sounáležitosti. A pak návrat domů.
Jenže samotná energie protestu nikdy nebyla problémem. Problém je, co z ní vznikne poté. A právě tady se český příběh opakuje až nepříjemně přesně.
Pokud by iniciativy typu Miliony chvilek nebo Štíty demokracie nabízely skutečné řešení, pak by dávalo smysl je následovat. Jenže nenabízejí. Stejně jako ho nenabízeli organizátoři předchozích demonstrací. Ať už šlo o Staromák, Václavák nebo Letnou.
Problém totiž neleží pouze v tom, kdo je vidět. Skutečný problém je v tom, co vidět není.
Základní otázka zní: proč se vlastně jde demonstrovat – a za co konkrétně.
Jde se na Letnou podpořit konkrétní řešení?
Ne.
Jde se protestovat proti samotnému principu centralizované moci, která diktuje pravidla pro všechny „poddané“, vybírá veškeré daně, aby se pak milostivě rozhodla, komu ano, komu ne a jaká část se rovnostářsky přerozdělí samosprávám, aby to všude vypadalo a všichni se měli (mimo to centrum) tak nějak stejně, a vytváří tak prostředí, které se v mnohém neliší od předlistopadového modelu?
Ne.
Jde se protestovat proti všem politickým garniturám, které za 33 let od vniku ČR tento centrální systém nezměnily a naopak dál vedly stát i nás všechny cestou oligarchizace, monopolizace trhů, obrovské korupce, klientelismu, papalášství a zachování pětice neduhů (5N – Nesystémovost, Nekoncepčnost, Nehospodárnost, Neefektivita a Neúčelnost)?
Ne.
Organizují tyto protesty lidé, kteří dokáží objektivně a bez ideologických filtrů vyhodnotit vývoj posledních 36 let, přestože zastávají správné hodnoty?
Ne.
Organizují je lidé, kteří chápou základní kontinuitu příběhu – že ti, kteří vládnou velmi špatně dnes, mohou takto velmi špatně vládnout i díky těm, kteří vládli špatně včera?
Opět ne.
A tady se dostáváme k jádru problému.
Jít si na Letnou zakřičet „Babiše do koše“ může přinést okamžitou úlevu, že pořád můžeme. Emoce se ventilují, napětí klesne. Jenže systém zůstává. To už historie opakovaně ukázala. „Jakeše do koše“, „Klause do koše“, „Zemana do koše“. Jména se mění, princip a styl centrálního diktátu zůstává.
Pokud neznáme skutečné příčiny, proč se Česká republika nevyvíjí směrem k občanskému státu, pak se ve skutečnosti nepohybujeme v rovině řešení. Pohybujeme se v rovině emocí. A emoce, jakkoli silné, systém a směrování nemění. Jen společnost rozdělují. Což se technokratům moci vždy tuze líbilo.
Výsledkem je cyklus: frustrace → mobilizace → uvolnění → návrat do stejného systému.
Dokud budou organizátory masových protestů lidé, kteří nemají skutečné řešení – nebo si pouze myslí, že ho mají – nemůže to vést k systémové změně. Empirická zkušenost posledních 36 let je v tomto směru jednoznačná.
To neznamená, že změna není potřeba. Naopak. Potřeba změny je čím dál zřetelnější.
…
Česká republika má peněz vybíraných z daní občanů a firem dostatek a má samozřejmě potenciál být ekonomicky výrazně silnější, efektivnější a spravedlivější.
Jenže toho nelze dosáhnout tím, že se bude bojovat proti jednotlivým projevům systému, zatímco samotný systém zůstane nedotčený, připravený lákat další a další technokraty moci.
Je zásadní rozlišovat mezi příčinami a následky. Protesty zaměřené na jednotlivé osoby nebo aktuální kauzy řeší následky. Skutečné řešení ale vyžaduje zásah do příčin – tedy do samotné architektury moci, do způsobu, jakým je stát řízen, jak jsou rozděleny pravomoci, odpovědnost a zdroje. A také jak kvalitně fungují kontrolní mechanismy – tedy kotvy a brzdy…
Bez prohlédnutí toho, kde jsou příčiny, zůstane veřejný prostor nekonečným ventilem frustrace. Náměstí se budou plnit znovu a znovu, ale výsledek bude mizivý.
A právě proto už by po 36 letech mohla a měla přijít změna přístupu.
Místo (nebo i klidně vedle) dalších Letných je potřeba něco jiného: kritické myšlení, ochota opustit zjednodušené úhly pohledu (módním slovem „narativy“) a položit důraz na data, souvislosti a pochopení systému jako celku. Jako základu fungování celku. Místo emocí je potřeba logika. Místo hesel prohlédnutí.
Jistě že je vládnutí zemi oligarchou a navíc sociopatem průšvih. Ale on nedělá nic jiného, než co dělali všechny vlády před ním – využívá špatné architektury, špatně nastaveného politického a ústavního systému. Pokud by mu jeho chování systém ztěžoval a nedovoloval mu překračovat meze i zákony (brzdy a kotvy), bylo by výrazně více možností, jak se tomuto chování bránit.
Tedy. Bez pochopení, kde je chyba a co a jak změnit, zůstanou všechny další demonstrace jen opakováním téhož příběhu – hlasitého, viditelného, emocemi nabitého, ale ve svém důsledku opět neúčinného.
Problémem národa není, že by zde dost lidí nezastávalo správné hodnoty. Problém je, že jen málo lidí stačilo za 36 let prohlédnout, co je základem politického a ústavního systému opravdu funkčního, stabilního, prosperujícího, demokratického, ale především občanského státu. A že jsme sice po roce 1989 přijali prozápadní orientaci a stali se součástí západních struktur (EU, NATO), ale nepřijali jsme základní principy kvalitně, dobře a zdravě se rozvíjejícího státu.
Proto Listopad ještě neskončil.
Petr Suda
