Článek
Proč se ale nemluví o tom nejzásadnějším: že samotný český systém veřejnoprávních médií má k západní Evropě velmi daleko.
V západní a severní Evropě obecně nefunguje systém, kde mají politici tak koncentrovanou personální moc nad veřejnoprávními médii jako v České republice. Ano, někde politici určitou roli hrají. Jenže tam současně existují protiváhy: zastoupení univerzit, profesních organizací, regionů, zaměstnanců, občanské společnosti, nezávislých regulačních orgánů nebo přímo ústavní limity na politický vliv. Německo například po zásahu Spolkového ústavního soudu výslovně řešilo, že stát a politici nesmí ovládnout mediální rady.
Česká republika ale funguje jinak.
Rady České televize a Českého rozhlasu jsou voleny a odvolávány pouze Parlamentem. A ani zde není rovnováha. Poslanecká sněmovna má dominantní postavení, protože volí dvojnásobný počet členů oproti Senátu. Tedy právě ta komora, která je nejvíce závislá na aktuálních stranických a mocenských poměrech, má nejsilnější vliv na personální obsazení institucí, které mají mimo jiné kontrolovat politickou moc.
A pak tu existuje ještě absurdnější relikt: Česká tisková kancelář (ČTK).
O ČTK, která také patří do veřejnoprávních médií, se téměř nemluví, přestože jde o jednu z nejvlivnějších mediálních institucí v zemi. Její zprávy tvoří základ informačního toku republiky a přebírají je další média. Přesto nad ní mají faktickou kontrolu politici Poslanecké sněmovny.
Radu ČTK totiž volí pouze Poslanecká sněmovna. Jen poslanci. Nikdo jiný. A stejně tak ji mohou odvolat. Po kusech i celou.
Takový model tiskové agentury v západní a severní Evropě nenajdeme.
Německá dpa, rakouská APA, švýcarská Keystone-SDA, norská NTB, švédská TT, dánská Ritzau nebo belgická Belga nejsou parlamentně ovládané veřejnoprávní instituce. Jsou to mediální, družstevní nebo soukromoprávní organizace vlastněné samotnými médii nebo širšími mediálními strukturami.
Česká tisková kancelář je v tomto směru západoevropský anachronismus.
Předsedou Rady ČTK je David Soukup, bývalý politik hnutí ANO a někdejší zastupitel Prahy 3 za ANO, nominovaný hnutím ANO. Místopředsedou je Daniel Korte, bývalý poslanec a dlouholetý člen TOP 09, nominovaný koalicí SPOLU, zejména TOP 09. Dalším místopředsedou je Jakub Končelík, akademik bez přímé stranické minulosti, nominovaný Piráty a STAN. V radě sedí Jaroslava Wenigerová, bývalá poslankyně za ODS a dlouholetá politička ODS, nominovaná koalicí SPOLU, zejména ODS. Dále Jana Gáborová, dlouholetá tisková mluvčí prostějovského magistrátu, nominovaná hnutím ANO. Dále Romana Žatecká, bývalá politička ČSSD a někdejší starostka České Lípy za ČSSD, zvolená s podporou části vládních i opozičních poslanců. A vrcholem celé absurdity je Jiří Ovčáček, bývalý pracovník levicových médií, bývalý pracovník PR ČSSD, mluvčí premiéra Jiřího Paroubka a následně dlouholetý mluvčí prezidenta Miloše Zemana, nominovaný hnutím ANO.
Věru elita „nezávislé“ veřejnoprávní žurnalistiky. A je to tato parta, která má plně v rukách volbu i případné odvolávání generálního ředitele ČTK.
Jenže problém není jen v jednotlivých osobách. Problém je samotná konstrukce systému.
Nikdo rozumný totiž nemůže vážně tvrdit, že veřejnoprávní média jsou skutečně nezávislá, pokud jejich vedení, kontrolní orgány i personální jistota závisejí výhradně na politicích.
A není podstatné, zda politici zasahují přímo nebo nepřímo. Už samotné nastavení systému vytváří permanentní nedůvěru.
Dokud budou vedení České televize, Českého rozhlasu i České tiskové kanceláře personálně závislá na politicích, nikdy nezmizí pochybnosti o jejich skutečné nezávislosti. Vždy budou politici, kteří tak budou mít nabito na zpochybňování nezávislosti a bude existovat část veřejnosti, která bude přesvědčena, že veřejnoprávní média slouží jedné nebo druhé politické skupině nebo nějaké mocnosti či nemocnosti. A dokud se tento princip nezmění, bude se česká společnost donekonečna točit ve sporech o „ovládnutí médií“, „propagandu“, „aktivismus“ nebo „politický vliv“.
Ve skutečně důvěryhodném systému totiž nestačí, aby média byla deklarována jako nezávislá. Musí být nezávislá fakticky, strukturálně a důvěryhodně navenek. A právě to českému systému zoufale chybí.
Přitom největší paradox celé debaty spočívá v tom, že prakticky žádná významná politická síla nebo organizace nechce tento systém skutečně změnit.
Ani pravice. Ani levice. Ani liberálové. Ani konzervativci. Ani ti „prozápadní“, „protizápadní“ a ani ti „flaneloví“.
Nikdo.
Všichni mluví o demokracii a západních hodnotách. Ale nikdo netlačí na skutečnou depolitizaci veřejnoprávních médií po západním vzoru. Nikdo systematicky nepožaduje model, kde by významnou roli hrály univerzity, profesní organizace, regionální instituce, zaměstnanci, občanská společnost nebo nezávislé nejen nominační, ale i volební mechanismy.
Česká republika stále funguje jako centralizovaný stát, ve kterém si úzká vrstva centrální politické moci drží kontrolu nad klíčovými institucemi. Veřejnoprávní média nejsou výjimkou. Jsou součástí stejné architektury moci jako centralizované financování, slabé samosprávy nebo závislé kontrolní mechanismy.
A možná největší otázka zní jinak:
Kde jsou dnes všechny ty iniciativy, které roky mluví o obraně demokracie a nezávislosti médií a varují před centrálními režimy Východu? Kde jsou Milion chvilek, různé „štíty demokracie“ a další občanské platformy, aby ukázaly, kde je podstata a skutečný systémový problém? Kde jsou demonstrace za to, aby veřejnoprávní média nebyla personálně ovládána politiky? Žádnými, ne jen těmi proruskými.
Protože pokud někdo opravdu věří v nezávislost veřejnoprávních médií, pak přece nemůže současně obhajovat nebo ignorovat systém, ve kterém mají klíčovou personální moc politici.
Jenže o tom se v České republice zásadní diskuse nevede.
Místo skutečné debaty o architektuře systému se vede jen permanentní, nejen stranická válka o to, která politická skupina bude mít na veřejnoprávní média větší vliv. Ale samotný princip, že politici vůbec takovou moc mít mohou, vlastně nezpochybňuje téměř nikdo.
A právě tím se Česká republika vzdaluje západnímu pojetí institucionální nezávislosti.
Můžeme si donekonečna vyprávět o tom, že „patříme na Západ“. Můžeme používat západní slogany, symboly a rétoriku. A můžeme klidně na Letné zpívat Martu statisícovou skupinou třeba každý měsíc.
Dokud ale různé osobnosti a elity nepochopí (především v Praze), jak a na jakých principech má fungovat občanský stát, dobře a zdravě se tato republika vyvíjet nebude.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
