Článek
Společnosti – v případě České republiky tedy stát – se do takové situace nedostávají nešťastnou shodou okolností. Upadají do ní tehdy, když se moc postupně koncentruje a přestane fungovat systém protiváh, kontrol a brzd. Když je prostě a jednoduše špatně nastaven politický systém. Jeho základem je u států ústava. Zdravé společnosti o správném nastavení ústavy – či o její úpravě – vedou dlouhodobou a otevřenou debatu. Zcela zásadní je však její podoba po zlomových dějinných událostech. Právě v takových momentech je rozhodující, kdo u vzniku nové ústavy stojí a s jakým viděním světa.
Při vzniku samostatné České republiky bohužel nestáli u nastavování systému státníci, kteří by chápali, že základ stability a zdravého vývoje společnosti nestojí na direktivním řízení shora, ale na co nejvyšší míře dekoncentrace a decentralizace moci. Chyběli lidé, kteří by rozuměli – a zároveň to dokázali veřejnosti srozumitelně vysvětlit –, že dobrý politický systém není ten, který vyhovuje politikům právě dnes, ale ten, který dokáže odolat i snahám opravdu špatných lidí uzurpovat si moc a přizpůsobit si pravidla výhradně pro sebe a své úzké zájmy.
Pokud je systém postaven tak, že rozhodování je soustředěno v centru, kontrolní mechanismy jsou slabé a občané i místní samosprávy jsou odsunuti do role pasivních příjemců centrálních rozhodnutí, je jen otázkou času, kdy se k vládnutí dostanou jedinci, kteří chápou moc jako nástroj osobního a sobeckého prospěchu. Takoví lidé se vyskytují v každé společnosti. Rozdíl je pouze v tom, co jim systém dovolí ovládat – zda jejich autoritářské choutky zůstanou na úrovni obce, regionu, kraje, nebo se rozrostou až na úroveň celého státu.
Politici nových politických uskupení po Listopadu se sice navenek tvářili – a byli i veřejně prezentováni – jako demokraté, ve skutečnosti však systematicky propojovali politickou moc s ekonomickými zájmy. Vzniklo prostředí, v němž se politika stala prodlouženou rukou byznysu a byznys tichým spolutvůrcem politických rozhodnutí. Odpovědnost vůči občanům se postupně změnila v prázdnou frázi – loajalita politiků se nevázala k veřejnosti, ale k finančním a mocenským strukturám. A tento model odmítala jakkoli zásadně změnit jedna politická garnitura za druhou.
Díky tomuto propojení a díky politicky nastaveným a ovládaným, tedy fakticky nefunkčním kontrolním mechanismům, se mimořádně bohatými stali i lidé hluboce asociální, amorální a všehoschopní. A čím větší majetek a vliv získávali, tím silnější byla jejich touha ovládat stále více. Kam až takoví lidé ve společnosti zajdou, neurčuje jejich charakter – ten je daný –, ale hranice, které jim nastaví politický a institucionální systém.
Odolné státy vůči špatným, autoritářsky založeným lidem jsou ty, které jsou vystavěny na principu subsidiarity. Tam, kde si občané rozhodují maximum možného co nejblíže místu, kde žijí, kde dobře znají místní podmínky i lidi kolem sebe. Obce a regiony jsou v takovém systému pevným základem: mají skutečné pravomoci i odpovědnost za svá rozhodnutí. Stát pak není všemocným vládcem, ale rámcem a garantem. Politici na úrovni poslanců, ministrů či předsedy vlády se nemohou stát mocipány nebo diktátory, protože decentralizovaný a dekoncentrovaný systém jim takovou sílu prostě nedává. Jejich role je omezená na garanci bezpečnosti, celkové fiskální stability, zahraniční politiky a spolupráce celku.
Takový systém však Česká republika bohužel nemá – a nebyl tak vybudován cíleně. Politický prostor byl okamžitě po Listopadu ovládnut centralisty a vznikající mocenské elity neměly zájem na skutečné decentralizaci, silné samosprávě ani pevných kontrolních mechanismech. Nešlo o omyl ani nezkušenost. Šlo o vědomou volbu uspořádání.
Z této situace nás nemohou vyvést ti samí politici, kteří tomuto vývoji mohli zabránit, ale záměrně tak nikdy neučinili. Nemohou napravit systém ti, kteří jej sami – vědomě nebo z politické naivity – budovali, udržovali a využívali.
Skutečná změna a nastoupení cesty k občanskému a nikoli oligarchistickému státu, může přijít teprve tehdy, až se objeví politická síla, která bude plně chápat nutnost změny samotného systému. Síla, která nepodlehne vlivu velkého byznysu, nebude tvořena pouhými kariéristy a pochopí, že stabilita společnosti stojí na silných obcích a regionech, na principu subsidiarity a na profesionálních, na politickém vlivu skutečně nezávislých kontrolních mechanismech.
Čím déle je společnost řízena centralisticky, tím hlubší škody vznikají. Důvěra lidí v politiku klesá, frustrace a emoce stoupají, instituce slábnou a samotná duše společnosti chřadne. Zvlášť nebezpečné je, pokud se situace dostane tak daleko, že se špatným lidem podaří ovládnout všechny složky moci – zákonodárnou, výkonnou i soudní. Tedy právě ty orgány a instituce, které mají společnost před toxickými a nebezpečnými jedinci chránit, nikoli jim sloužit.
Podstatu kvalitního politického systému vystihl možná nejpřesněji Thomas Jefferson „Dobrý systém je ten, který funguje i tehdy, když jej řídí špatní lidé.“
Karl Popper k tomu dodává: „Hlavní otázkou politiky není, kdo má vládnout, ale jak omezit škody, které mohou napáchat špatní vládci.“
A je třeba uvést ještě jednu zcela zásadní myšlenku Hannah Arendtové: „Největším nebezpečím moderní politiky je, když lidé přestanou rozumět strukturám moci, které je ovládají.“
Takže závěrem. Pokud lidé neporozumí tomu, proč a v čem je politický systém v naší zemi špatně nastaven, nemohou jej ani změnit, ani se mu účinně bránit.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
