Článek
Záměr zavést zákonné předkupní právo pro stávající nájemce půdy je v diskusích často halen do vznešených frází o ochraně „aktivních zemědělců“ a „domácí potravinové soběstačnosti“. Podíváme-li se však na tento návrh zákona o předkupním právu na zemědělskou půdu optikou ekonomické reality a ústavních principů, vyvstává před námi nebezpečný precedens státního paternalismu, který nahrává silným holdingům na úkor drobných vlastníků a svobodného trhu.
Tento krok přichází po desítkách let, kdy všechny polistopadové vlády dlouhodobě umožňovaly a podporovaly budování silných pozic velkých agrobaronů. Tvrdá čísla Eurostatu za rok 2020 ukazují zcela nekompromisně: farmy nad 50 hektarů tvořily v Česku pouhých 27,2 % podniků, ale obhospodařovaly celých 92 % využívané zemědělské půdy. Jedná se o vůbec nejvyšší podíl v celé Evropské unii. Evropské statistiky za rok 2020 navíc ukazují propastný rozdíl mezi rodinnými a nerodinnými farmami v České republice. Zatímco průměrná rodinná farma u nás hospodařila na 37 hektarech, průměrná nerodinná farma – tedy velké podnikové, družstevní či jinak nerodinné hospodařící struktury – měla kolem 550 hektarů. Právě do tohoto prostředí mimořádně koncentrovaného vlastnictví a hospodaření má nyní vstoupit zákon, který by mohl další koncentraci půdy ještě urychlit a současně oslabit postavení jejích vlastníků.
Rozložení sil na agrární scéně hovoří samo za sebe. Zatímco Asociace soukromého zemědělství ČR, zastupující rodinné farmy a menší vlastníky, bije na poplach, organizace jako Agrární komora ČR a Zemědělský svaz ČR, dlouhodobě reprezentující zájmy velkých agropodniků a transformovaných družstev, záměr podporují. Rozdíl v postavení těchto organizací nekončí u veřejných vyjádření. Podle Legislativních pravidel vlády má z hlavních zemědělských organizací postavení oficiálního připomínkového místa pouze Agrární komora ČR. Stát tak už při tvorbě legislativy přiznává privilegované postavení organizaci, která je tradičně spojována především s velkými zemědělskými podniky a družstvy.
Když se na to podíváme z většího odstupu, nejde o izolovaný nápad jednoho ministerstva. Jde o starý a stále se vracející mocenský vzorec. V každé době existovali lidé a skupiny, jejichž vlastnosti a charakter je vedly k tomu, že se snažily vlastnit maximum – moci, peněz, majetku. Šli na to různě: otevřenou silou, přes ideologii, přes stát. Hitler se s tím nemazal. Komunisté se s tím nemazali. Vlastnické právo bylo otevřeně podřízeno politické moci. Dnes se podobné zásahy dělají sofistikovaněji: přes privatizaci, územní plány, dotace, veřejný zájem nebo zdánlivě technickou právní úpravu. Přes paragrafy, důvodové zprávy, právní konstrukce a vznešená slova o veřejném zájmu. Někdo je říká hezkou češtinou, někdo poloslovensky.
Právě centralistický systém, o kterém na facebookové stránce Listopad ještě neskončil píšeme neustále, k tomu vytváří ideální prostředí. Rozhoduje se nahoře, důsledky dopadají dole. Poslední pokusy jsou zářným příkladem. Nový metropolitní plán Prahy, návrh zákona o předkupním právu na zemědělskou půdu nebo novela stavebního zákona sice nejsou totožné věci, ale spojuje je podobná logika: stát pod jazykem rozvoje, ochrany půdy, dostupného bydlení nebo veřejného zájmu rozšiřuje prostor, ve kterém může oslabovat postavení vlastníků a otevírat cestu k dalšímu přesunu majetkové moci k velkým hráčům. Už nejde jen o majetek, který kdysi vlastnil stát. Stále častěji jde o majetek soukromý.
U stavebního práva se pracuje s rozšiřováním veřejného zájmu. U zemědělské půdy s předkupním právem pro současného pachtýře. V obou případech vzniká mechanismus, který může pod hezkými slovy oslabit jednotlivce, obce a menší vlastníky ve prospěch těch ekonomicky nejsilnějších.
Ale vraťme se přímo k návrhu zákona o předkupním právu na zemědělskou půdu.
Deformace vlastnického práva a iluze svobody
Základním pilířem demokratické společnosti a svobodného tržního hospodářství je nedotknutelnost vlastnického práva. Vlastnit majetek neznamená pouze mít své jméno napsané v katastru nemovitostí. Znamená to mít plnou autonomii vůle – tedy svobodu rozhodnout se, kdy, za kolik a především komu svůj majetek prodám.
Navrhované předkupní právo tuto svobodu zásadně omezuje. Stát se zde pasuje do role arbitra, který majiteli diktuje, že přednost před jeho vlastní volbou má ten, kdo na pozemku momentálně hospodaří. Pokud nemohu prodat půdu sousedovi, mladému začínajícímu farmáři z vedlejší vesnice nebo komukoliv, koho chci na základě osobní důvěry podpořit, stávám se z plnohodnotného vlastníka pouze formálním správcem kapitálu, o jehož osudu rozhoduje někdo jiný.
Klíčové rozpory s Listinou práv a svobod
Do popředí vystupují tři zásadní body, které ukazují, že vládní záměr může vykazovat závažné ústavněprávní defekty:
- Článek 11 Listiny (Vlastnické právo): Podle odstavce 1 má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Zavedením povinného předkupního práva pro stávajícího nájemce se však vlastník zemědělské půdy dostává do výrazně slabšího postavení než vlastníci většiny jiných typů nemovitostí.
- Test proporcionality (Přiměřenosti): Ústavní soud ČR dlouhodobě judikuje, že jakékoliv omezení základních práv musí splňovat přísná kritéria. Stát musí prokázat, že cíle, jako je podpora aktivních zemědělců nebo potravinová suverenita, nelze dosáhnout mírnějšími prostředky. Odpůrci z řad Asociace soukromého zemědělství ČR správně namítají, že stát má k dispozici jiné, ústavně čisté nástroje.
- Nucené omezení bez veřejného zájmu: Listina v článku 11 odst. 4 dovoluje omezit vlastnické právo pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. V tomto případě se však právo neomezuje ve prospěch státu nebo veřejnosti, ale ve prospěch soukromého subjektu, tedy velkého agropodniku, který má půdu zrovna pronajatou. Přenesení majetkové výhody z jednoho soukromníka na druhého nelze interpretovat jako čistý veřejný zájem..
Proč státní zásahy selhávají: Lekce z tržní ekonomiky
Ekonomická teorie i historická zkušenost nás učí, že kdykoli stát zasáhne do přirozeného fungování trhu s cílem „narovnat“ prostředí, dosáhne přesného opaku. Volný trh s půdou funguje jako nejefektivnější alokační mechanismus. Cena a dostupnost pozemků reagují na lokální poptávku, kvalitu půdy a záměry hospodářů.
Zavedení předkupního práva tento mechanismus paralyzuje z několika důvodů:
- Další koncentrace vlastnictví půdy: Velké zemědělské holdingy, které dnes disponují obrovským kapitálem a obhospodařují tisíce hektarů, budou schopny uplatnit předkupní právo téměř vždy. Menší, rodinné nebo začínající podniky budou z trhu fakticky vytlačeny, protože se k nákupu nové půdy vůbec nedostanou. Výsledkem nebude stabilita, ale monopolizace venkova.
- Umělé pokřivení cen: Nemožnost svobodného výběru kupce a hrozba, že do transakce vstoupí stávající nájemce, odradí externí investory i drobné zájemce. To může vést k lokálnímu tlaku na snižování cen půdy, na což doplatí samotní drobní vlastníci – často starší lidé či dědicové na venkově.
Samosprávy v ohrožení: Proč musí starostové bít na poplach?
Základní chybou uvažování současného vládního centra je představa, že od zeleného stolu z Prahy lze efektivně řídit vztahy na venkově. Problematika zemědělské půdy, krajinotvorby a lokální ekonomiky je ze své podstaty záležitostí lokální a regionální. Starostové a vedení obcí jsou ti, kteří denně vidí reálné dopady drancování krajiny nebo naopak přínos poctivého hospodaření.
Právě představitelé samospráv by se měli v této chvíli hlasitě a důrazně postavit za své občany – drobné vlastníky půdy. Holdingy nezajímá rozvoj obce, stavba chodníků ani podpora místních spolků. Zajímají je pouze hektarové výnosy a dotace. Starostové by se měli postavit za právo svých občanů nakládat s vlastním majetkem podle svého uvážení a ve prospěch regionu.
Návrh totiž neoslabuje pouze postavení vlastníků půdy. Oslabuje i samotné obce. Pokud bude mít při prodeji přednost stávající pachtýř, dostanou se samosprávy do horší pozice při získávání pozemků potřebných pro místní komunikace, protipovodňová opatření, zeleň, rozvoj bydlení nebo jiné veřejně prospěšné projekty. Stát tak centrálně posiluje soukromé hospodařící subjekty na úkor institucí, které nesou odpovědnost za rozvoj konkrétního území.
A ještě jedna skutečnost by měla starosty a vedení obcí zvedat ze židlí. Také u novely stavebního zákona je jádro pudla v tom, že má podle veřejných informací rozšířit okruh staveb považovaných za veřejný zájem. V obou případech tak stát pod vznešeným jazykem veřejného zájmu otevírá cestu k dalšímu přesunu majetkové a ekonomické moci od jednotlivců, obcí a menších vlastníků k velkým hráčům – u půdy přes předkupní právo pro současné pachtýře, u stavebního práva přes rozšiřování veřejného zájmu i na velké soukromé projekty. V zemi, kde podle dostupných odhadů nejbohatší 1 % obyvatel vlastní přes třetinu veškerého majetku, podle Sociologického ústavu AV ČR přibližně 36 %, je každý další zákonný mechanismus usnadňující koncentraci půdy a nemovitostí mimořádně nebezpečný.
Senátoři: Zástupci regionů, nebo prodloužené ruce stranických centrál?
V této souvislosti se otevírá klíčová otázka smyslu horní komory Parlamentu. Senát byl zřízen jako pojistka demokracie a jeho členové jsou voleni v jednomandátových obvodech. Na rozdíl od poslanců, kteří jsou často svázáni přísnou stranickou disciplínou, by měli senátoři reprezentovat konkrétní kraje, regiony, zájmy tamních obcí a občanů.
Jsou ale senátoři opravdu skutečnými obhájci svých volebních obvodů, nebo jen poslušnými vykonavateli vůle pražských stranických sekretariátů? Pokud se senátoři tvrdě nepostaví proti návrhu nového zákona o předkupním právu na zemědělskou půdu i proti novele stavebního zákona a nezburcují veřejnost, budou mít po schválení v Poslanecké sněmovně smůlu, protože Ústava je napsaná tak, že jsou u každého běžného zákona přehlasovatelní většinou poslanců. Co si sněmovní stojednička domluví, to si taky prosadí. I kdyby bylo všech 81 senátorů proti. Senátoři by rozhodně měli předem a zcela jasně ukázat, že stojí nejen na straně ústavních práv a svobod jednotlivce, ale že se staví i proti centralizovanému legislativnímu inženýrství ve prospěch nenasytných developerů a agrobaronů. Otázkou je, kde leží jejich zájem.
Závěr
Navrhovaný zákon není pouhou technickou úpravou občanského či zemědělského práva. Je to test toho, jak vážně bereme principy svobody, nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a tržní ekonomiky.
Pokud vláda spolu s agrárními strukturami tento zákon prosadí, bude to znamenat zásadní oslabení ochrany vlastnického práva, další koncentraci ekonomické moci na českém venkově a nebezpečný precedent pro budoucí zásahy státu do soukromého vlastnictví. A fakt by bylo hloupé spoléhat se na to, že za tři roky bude vládnout někdo, kdo bude stát na straně malého a středního podnikání, drobných farmářů, venkova a obcí. Taková strana nebo hnutí v České republice na parlamentní úrovni neexistuje.
Nenasytnost určitých lidí a skupin je toxická v každém režimu. Vždy si kolem sebe dokáže vytvořit síť ochotných vykonavatelů, právníků, politiků a úředníků, kteří za peníze, vliv nebo kariéru pomohou prosadit téměř cokoliv. Jedinou obranou proti takovému vývoji je tlak zdola, protože nahoře je zdá se vymalováno.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
